„Chápu, že je to tvoje sestra a chceš jí pomoci,“ řekla Eva, pečlivě volíc slova. „Ale už jsme jí pomohli. Půjčili jsme jí značnou částku peněz, když o to požádala. Umožnili jsme jí splatit to později, protože to nemohla udělat včas. Myslím, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme zaplatit za vysokou školu našeho syna…“
Po zorganizování okázalé svatby pro naši dceru vyjádřila zklamání nad skromným darem, který jsme jí dali. Cítila, že bychom jako její rodiče mohli dát štědřejší dar. Zapomněla však, že jsme pokryli všechny náklady na její extravagantní svatbu. Její snoubenec zaplatil pouze za prsteny a jeho rodiče odmítli přispět.
Můj nejmladší syn teď bydlí se mnou, zatímco studuje na vysoké škole. Musím tvrdě pracovat, abych ho uživil a pokryl jeho školné. Dalším zdrojem příjmu je pro mě příprava jídel pro místní cateringovou službu.
Jsem studentka na plný úvazek, dostávám stipendium a pracuji na částečný úvazek. Také píšu seminární práce pro další příjem. Pokud se mi podaří napsat 3-4 práce měsíčně, vydělám slušnou částku. O víkendech doučuji studenty připravující se na vysokou školu. Vždy jsem vynikala ve studiu a ráda jsem dělala rodičům radost dobrými známkami. Učení mi jde snadno. Ve škole jsem se účastnila všech možných aktivit.
Už nemáme takové bohatství jako dříve, ale pokaždé, když nás navštíví moje tchyně, nezapomene mi připomenout, že by moji rodiče mohli udělat více, aby nám pomohli.
Když mi bylo osmnáct, táta prohlásil, že jsem dospělá a musím platit nájem nebo se odstěhovat. Také jsem si musela kupovat vlastní jídlo. Věřil, že svou rodičovskou povinnost splnil. O více než deset let později nyní táta požaduje finanční podporu ode mě, protože si myslí, že mu něco dlužím. Vyrůstala jsem s tím, že bydlení doma je privilegium, ne právo.
Můj mladší bratr a já jsme měli každý svůj pokoj, stejně jako naši rodiče. Největší místnost, obývací pokoj, byla naším tradičním místem pro večerní rozhovory u kávy. Ale všechno se změnilo, když jsme zdědili dům v Praze.
Zase jsi nakoupila zbytečnosti a teď se bojíš to přiznat? Přestaň plýtvat mými penězi! Jsi mi na obtíž, nepracuješ – buď ohleduplná.
Když jsem se rozhodl přestěhovat do USA za prací, snažil jsem se zůstat pozitivní a soustředit se na příležitosti, které mě čekají. Navzdory smíšeným recenzím od přátel a odrazujícím komentářům na internetu jsem se rozhodl zůstat optimistický. Realita života a práce v zahraničí však byla mnohem náročnější, než jsem si představoval. A právě když jsem si myslel, že už to nemůže být horší, přidala sůl do rány tvrdá slova mé tchyně.
Nemohli jsme sehnat peníze na to, abychom přivezli tátu na Den díkůvzdání, aby viděl svou vnučku. Teď si myslí, že s ním nechceme trávit čas, a to rozbíjí naši rodinu.
„Poslední tři roky žijeme pod jednou střechou s paní Novákovou. Kromě mé tchyně je tu můj manžel, náš tříletý syn a já. Nemůžeme si dovolit se odstěhovat. Můj manžel nevydělává dost na pokrytí všech našich výdajů. I kdybych si našla práci, můj plat jako učitelka na částečný úvazek by moc nepomohl. Takže žijeme spolu a snažíme se to zvládnout, ale…“
Když jsme se s Janou vzali, rozhodli jsme se žít nezávisle. Hypotéka na náš dům nebyla snadná, ale rozhodli jsme se udržovat kontakt s rodinou. Netušili jsme, že náš vztah s mojí matkou se změní, když nám začala účtovat za hlídání našich dětí.
