„Cítím vinu vůči své snaše a synovi. Chci požádat o odpuštění, ale nevím jak“: říká tchyně
Jde o to, že jsem prostě chtěla mít vnoučata! Více než to—vyžadovala jsem vnoučata! Ale teď nemohu ani vidět své vlastní dítě… Porodila jsem syna.
„Když nechám svého syna navštívit babičku, stěžuje si; když ne, pláče: Nerozumím, co se děje s mojí mámou“
Nerozumím, co se děje s mojí mámou. Žádá mě, abych nechala svého syna u ní přespat – žádný problém. Ale když je u ní, začne si stěžovat a zlobit se, že ji neposlouchá. Když ho nenechám navštívit, pláče a říká, že se cítí osamělá.
„Táta Vždycky Slibuje Velké Věci, Ale Nikdy Je Nesplní: Proč Blízcí Dávají Prázdné Sliby?“
Ve svých pětatřiceti letech se stále potýkám s nesplněnými sliby mého otce. Jako by byl uvězněn v kruhu, kde dává velké závazky, ale nikdy je nedodrží. Nemohu si zvyknout na tento vzorec zklamání.
„Co bude k večeři? Proč není nic připraveno?“ zeptal se můj synovec. Když se rodina stane nárokovou, je čas zavřít kuchyň
Můj bratr a já jsme bývali velmi blízcí. Chodili jsme do stejné školy a trávili spolu hodně času. Ale teď už není jen mým bratrem – je cizincem.
Moje dcera je těhotná a stará se o děti svého manžela z prvního manželství. Mám obavy, že zanedbává sebe a své dítě
Vždy byl zdrženlivý v komunikaci se svými dětmi z prvního manželství kvůli hořkému rozvodu a setkání s nimi znamená znovuotevření starých ran.
„Starší Matka Prosila Syna, aby se Vyhnul Domovu Důchodců: Syn Tvrdil, že Nemá Jinou Možnost“
Starší žena se ocitla na milost své snachy v domově důchodců. Zrazená vlastní rodinou čelila osamělému a nejistému osudu. Marie vychovala svého syna sama po předčasné smrti manžela, když bylo chlapci pouhých 6 let.
„Od té doby mi děti volají každý den a ptají se na mé zdraví“: Ale necítím, že je to upřímné. Mám podezření, že jde o dědictví
Paní Marie je už dlouho v důchodu. Dívá se z okna a přemýšlí, co teď dělají její dospělé dcery a syn. Přijdou jí popřát k narozeninám? Možná alespoň zavolají? Nechtějí trávit svůj volný čas se starou matkou. „Pamatuji si, když mě manžel opustil se třemi dětmi. Není den, kdy bych si nevzpomněla na ty těžké časy…“
„Náš Zeť Úplně Změnil Naši Dceru: Ani Nepřišla na Otcovy Narozeniny“
Píšu to s těžkým srdcem po dalším hádce s mou dcerou. Už to nemohu snášet a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná a má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo diktuje všechno – náš nenáviděný zeť! Jako by ji vymyl mozek! Naše dcera
„Když mě snacha požádala, aby mi mohla říkat mami: Moje dcera to nezvládla“
Někdy nás lidé, kteří jsou nám nejblíže, překvapí způsoby, které bychom nikdy nečekali, a ne vždy v dobrém. Proto často nacházíme útěchu ve sdílení našich tajemství s cizinci, třeba během jízdy vlakem. Zítra si možná ani nebudeme pamatovat jejich tváře.
„Manželka mého syna je opravdu kus práce: Nutí ho dělat všechny domácí práce“
– Ahoj, Lenko. Jak se máš? Něco nového?
„Už Tři Měsíce Nemluvím s Mámou. Zablokovala Jsem Ji Všude a Dala Na Černou Listinu“: Můj Manžel Trvá na Smíření
– Už tři měsíce nemluvím s mámou! – říká pětatřicetiletá Jana. – Zablokovala jsem ji všude, dala na černou listinu a co je nejdůležitější, přestala jsem jí finančně pomáhat… Teď platím jen za její byt a jednou měsíčně objednávám doručení potravin se všemi těžkými věcmi: obiloviny, olej na vaření, cukr. A to je vše. Všechno ostatní si musí platit sama.
„Cítil jsem se jako ztracené štěně, a ty jsi odešel“
Kroužil jsem po zahradě a našel ho u plotu za keři. Můj syn plakal a skrýval přede mnou tvář. Když mě uviděl, plakal ještě víc. Sedl jsem si vedle něj.