Po rozvodu rodičů jsem zůstala blízko otce a často trávila léto u prarodičů v malém přímořském městečku. O deset let později se máma znovu vdala a teď trvá na tom, abych se sblížila s novou nevlastní sestrou, jejíž chování je nesnesitelné.
Teď nevím, jak s ní komunikovat po tom, co se stalo. Představte si tuto situaci: Jsem učitelka v důchodu, žiji sama a moje rodina bydlí ve stejném městě.
Týdny jsem pečlivě plánovala oslavu svých kulatých narozenin. Nedávno jsem oslavila 60 let a těšila se na oslavu s rodinou a přáteli. Chtěla jsem útulné rodinné setkání. Žiji se svou mladší dcerou, Annou, která je 30letá a stále svobodná. Můj starší syn, Jan, je 40letý a ženatý.
Celý život jsem věnovala výchově své dcery a nyní pomáhám s výchovou svého vnuka. Zdá se však, že zapomněli, že mohu mít osobní záležitosti, které se jich netýkají. Vdala jsem se ve 22 letech za Jana, tichého a pracovitého muže. Jednoho dne mu byla nabídnuta rychlá práce – dvoutýdenní cesta kamionem na doručení zboží. Dodnes nevím, co se stalo.
Můj nejstarší syn byl mou pýchou a radostí. Když se oženil, uvědomila jsem si, že se svou snachou nebudu vycházet, ale snažila jsem se jim neplést do cesty. Situace se však zhoršila.
Moje sestra, Eliška, je o čtyři roky starší než já. Vyrůstaly jsme spolu nerozlučně. Vždycky se mě zastávala ve škole a pomáhala mi s úkoly. Náš táta nás vychovával sám poté, co maminka zemřela. Ale rodinné dědictví nás rozdělilo a od té doby jsme se nesmířily.
Každé ráno procházím naší krásnou zahradou a vzpomínám na život s Janem. Můj manžel zemřel před rokem. Byla to pro mě zdrcující rána. Tento dům a zahradu miloval nade vše.
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s naší dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel tomu rozumí, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Její telefonáty kdysi přinášely radost, ale nyní přinášejí jen žádosti o peníze. Jakmile jí dáme, co chce, zase zmizí, aniž by projevila zájem o mě nebo mého manžela.
Nerozumím, proč jsem taková, jaká jsem. Je to něco v mém osudu, nebo co? Nejsem špatný člověk; nikdy jsem v životě neublížila ani mouše. A přesto
Kdykoli zavolám, říká, že je příliš zaneprázdněná a zavěsí. To se děje pokaždé. Zeptala jsem se svého syna, proč mě Jana ignoruje, ale on to jen odbývá.
Představte si to: moje snacha ani neskrývá, že mě nemá ráda! Říká mi to přímo do očí při každé příležitosti. A můj syn o tom ví! Tady jsem, v šedesáti letech, cítím se jako nejméně oblíbená matka a tchyně. Vždycky jsem věděla, že mít jediné dítě je špatný nápad. Nemůžete je držet navždy
