Nerozumím tomu, co se děje s mou mámou. Požádá mě, aby moje dcera u ní přespala – žádný problém. Ale když je moje dcera u ní, máma si začne stěžovat a zlobit se, že ji dcera neposlouchá. Když dceru nepustím, máma pláče, že se cítí osamělá a opuštěná.
Pravděpodobně je to moje chyba; měla bych být asertivnější, ale nedokážu to. Proto ve třiceti letech nemám vlastní život. Žiji s matkou a dělám, co chce ona. Nemůžu ani jít na procházku s přáteli, aniž by volala všem, které zná, aby mě zkontrolovala.
Otec dvou dětí se rozhodl zabránit dědečkovi svých dvojčat ve stycích s nimi po smrti jejich matky kvůli jeho historii násilného chování. Zatímco někteří členové rodiny to považovali za příliš přísné, on věřil, že chrání své děti.
Varovala jsem ji, ale neposlouchala, takže ji už nenechám přiblížit se k mé rodině. Před dvěma lety jsem se rozvedla se svým manželem. Oba jsme se posunuli dál, ale moje máma nemůže přijmout můj nový život.
Poslední dobou mám obrovské obavy, že se budu muset starat o svou tchyni místo toho, abych se soustředila na svou vlastní rodinu a výchovu svého pětiletého syna. Každý den se moje úzkost zvyšuje. Dokonce jsem si všimla, že jsem zhubla a moje vlasy řídnou. Myslím, že moje tělo reaguje na stres. Jde o to, že moje máma byla kdysi pečovatelkou o staré lidi.
I když uvařím jídlo ráno, můj manžel ho večer nesní. Jí pouze čerstvá, horká jídla. Musím vstávat o hodinu dříve, abych mu připravila snídani a vymyslela něco na oběd. Večeři vařím hned po příchodu z práce. Mimochodem, na oběd mu nestačí sendvič; vyžaduje plnohodnotné jídlo. Ráno musím smažit řízky, péct kuře. Existuje z této situace cesta ven?
Je důležité, aby ženy udržovaly svou identitu a neztrácely se pouze v rolích matky a pečovatelky. Zanedbávání vlastních potřeb může vést k hluboké nešťastnosti, jak ilustruje příběh tchyně, která deset let věnovala požadavkům své snachy.
„Ve svých 67 letech žiji sama a snažím se přesvědčit své děti, aby mi dovolily se k nim nastěhovat, ale odmítají. Jak se vyrovnat s osamělostí, která mě pohlcuje? Ve velkých městech, kde se na každém kroku setkáváte s neznámými tvářemi, se pocit izolace, zejména u starších lidí, jen prohlubuje.“
Jan a Natálie se ocitají v nekonečném souboji, když jejich matky, Alena a Věra, soutěží o jejich čas a pozornost. Přestože mají své vlastní potřeby, jakákoli žádost o pomoc od Aleny nebo Věry je zodpovězena záplavou výmluv. Pár se snaží najít rovnováhu, jak napětí roste.
Více než dvě desetiletí slyším stále stejný refrén a jsem vyčerpaný. Proč moje matka nemůže přestat věřit, že dlužím něco své sestře?
V naší domácnosti je to kořenem všech konfliktů a rozbrojů. Celý problém pramení z naprostého ignorování mého názoru mojí ženou.
Nikdy nemluví o důvodech svého rozvodu a vyhýbá se rozhovorům o svých předchozích vztazích. Nevyptávám se ho, pokud o tom nechce mluvit, ale jeho mlčení má důsledky.
