Po léta jsem snášela neustálou kritiku a nespokojenost své snachy ohledně každého dárku, který jsem jí dala. Dosáhlo to bodu, kdy jsem to už nemohla vydržet. Každé gesto bylo překrouceno na urážku, a tak jsem se rozhodla přestat.
Oba máme plné úvazky, ale péče o naše dvě malé děti, udržování čistoty v domě a zajištění jídla v lednici stále leží na mých bedrech, podle mého manžela. Jsem vyčerpaná.
Trvá na tom, že musí mít svůj vlastní pokoj, ale co mám dělat? Nemůžeme se všichni vtěsnat do jednoho pokoje; mám dvě dospělé děti a manžela. Situace rozbíjí naši rodinu.
Ještě více znepokojující je, že nepřijíždí z opravdové touhy, ale z nutnosti. Jak v takové situaci říct ne? Blízcí rodinní příslušníci by se měli navzájem podporovat.
Po smrti mého otce jsme se s matkou přestěhovaly do jeho bytu. V té době jsem dokončovala vysokou školu a moje matka nikdy v životě nepracovala. Neustálé napětí mezi námi mě přimělo k drastickému rozhodnutí, ale to naše problémy nevyřešilo.
Ve třiceti pěti letech jsem si myslel, že mám všechno vyřešené. Setkání s Evou změnilo můj život způsoby, které jsem nikdy nečekal. Když jsem ji požádal o ruku, věřil jsem, že jsme předurčeni k celoživotnímu štěstí. Teď si tím nejsem tak jistý.
Moje sestra požadovala, abychom ji nechali na pokoji a prohlásila, že bude mít tolik dětí, kolik bude chtít. Řekla nám, abychom se jí nepletli do života. Naše rodina je teď rozpolcená.
Tady je důvod, proč se tak cítím. Jsem vdaná za Jana už 12 let. Vždy jsme měli dobrý vztah. Oba jsme velmi klidní a vyrovnaní lidé, ale jeho matka byla vždy zdrojem stresu.
Je pro mě těžké být nedokonalou manželkou, když moje matka, babička a sestra jsou dokonalé hospodyně. Moje babička vychovala moji matku s principem, že manželka by měla umět všechno. Dům je uklizený, jídla jsou připravena, manželovy košile jsou vyžehlené a domácí úkoly dětí jsou hotové. Nejvíce ze všeho by žena měla přispívat do rodinného rozpočtu.
Jenže já odmítám, aby překročila mé hranice jakýmkoli způsobem. S manželem jsme se seznámili jednoho dne v místní klinice. Šla jsem na rutinní prohlídku a
Někdy je to jen s náhodným spolucestujícím, že můžete probrat vše, co nemůžete říct nikomu jinému. Vylijete si duši a mluvíte o tom, co leží uvnitř.
Nerozumím tomu, co se děje s mojí mámou. Požádá mě, aby moje dcera u ní přespala – žádný problém. Ale když je moje dcera u ní, máma si začne stěžovat a zlobit se, že ji dcera neposlouchá. Když dceru k ní nepustím, máma pláče, že se cítí osamělá a opuštěná.
