Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, jak moc dokáže rodina bolet. Můj život se obrátil naruby, když jsem se snažila najít společnou řeč s rodiči mého zetě, kteří rozvraceli naši rodinu. Dnes se ptám sama sebe, kde je hranice mezi snahou o klid a ochranou vlastního štěstí.
Jmenuji se Jaroslav Novotný a celý život jsem učil češtinu na gymnáziu v malém městě. Po třiceti letech práce mě skupina žáků svým posměchem a krutostí dohnala k tomu, že jsem musel odejít. Tento příběh je o bolesti, zklamání, ale i o otázce, zda má starší generace v dnešní společnosti ještě své místo.
Od chvíle, kdy jsem poprvé potkala svou snachu, jsem věděla, že není připravená na manželství. Není to o věku, ale o zodpovědnosti, která jí chybí. Můj syn to ale nevidí a já se snažím najít cestu, jak jí říct, že už není malá holka, ale matka.
Jmenuji se Klára a už pět let se s manželem Martinem snažíme o dítě. Lékaři mi opakovaně říkali, že šance jsou mizivé, ale já jsem se nikdy nevzdala naděje. Jednoho dne se však všechno změnilo, když jsme našli dítě – ale úplně jinak, než jsme si kdy představovali.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak sladit vlastní touhy s tím, co je nejlepší pro mého syna. Po rozvodu jsem chtěla znovu najít štěstí s bývalým manželem, ale můj syn Tomáš už měl svého nového tátu. Když jsem se rozhodla pro návrat ke staré lásce, rodina se ocitla na pokraji rozpadu.
Jmenuji se Jana a můj život se obrátil naruby, když jsem otěhotněla s Petrem. Jeho otec, pan Novotný, nikdy neskrýval své zklamání a rozhodl se zasáhnout do našeho života. Tato zkušenost mě naučila, jak křehké jsou rodinné vztahy a jak těžké je najít odvahu postavit se za sebe.
Jmenuji se Petr Novotný a jednoho deštivého večera jsem přišel o svou desetiletou dceru Aničku, když ji srazilo auto na přechodu v našem malém městě. Viník, mladý kluk z vedlejší vesnice, byl zničený stejně jako já – a já stál před rozhodnutím, jestli ho nenávidět, nebo mu odpustit. Můj příběh je o bolesti, vině, rodinných konfliktech a hledání síly v odpuštění.
Jednoho mrazivého rána jsem se rozhodla, že už nechci být otrokem peněz. Opustila jsem svůj byt v Jihlavě, prodala všechno, co jsem měla, a začala žít na opuštěné chalupě bez elektřiny a vody. Můj příběh je o boji s osamělostí, nepochopením rodiny a každodenním zápasem o přežití v české realitě.
Jmenuji se Adam a celý život jsem hledal místo, kam patřím. Po rozvodu rodičů jsem byl nucen rozhodnout, s kým zůstat, a volba mého nevlastního otce roztrhla naši rodinu na kusy. V tomto příběhu popisuji bolest, vinu i naději, které mě provázely na cestě za pochopením a odpuštěním.
Jsem Marie a můj domov se za posledních šest měsíců proměnil v pole napětí. Můj syn Petr a jeho žena Anna se ke mně nastěhovali s tím, že to bude jen dočasné, ale místo rodinné pohody přišlo odcizení a hádky. Teď stojím před otázkou, zda mám právo být ve vlastním domě, nebo jestli už jsem jen hostem ve svém životě.
Jedno obyčejné ráno v pražské tramvaji se proměnilo v drama, které mi změnilo pohled na mezilidské vztahy. Stačila malá nehoda, omluva a pár slov, aby se zrodil konflikt, který rozvířil nejen mé emoce, ale i životy ostatních cestujících. Dodnes přemýšlím, jak moc může být obyčejná omluva těžká a proč někdy selháváme v těch nejjednodušších věcech.
Jednoho večera jsem u večeře řekl své ženě, že život s jedním člověkem je nudný. Její reakce mě zaskočila a spustila řetězec událostí, které mi obrátily život naruby. Teď už vím, že vzrušení může mít mnoho podob – a ne vždy je to to, co si člověk přeje.
