Sedím u kuchyňského stolu, v ruce svírám sklenici vody a přemýšlím, proč je pro mě tak těžké pustit minulost. Můj život se rozpadl po smrti mého otce a já se snažím najít cestu zpět k sobě i své rodině. Skrze bolestné vzpomínky, hádky a ticho hledám odpověď na otázku, jak dlouho ještě vydržím držet tuhle sklenici – a všechny své starosti – v ruce.
Jmenuji se Štěpán a celý život jsem bojoval s tím, že moje okolí nechápalo mou touhu tvořit. V rodné vesnici jsem byl vždycky ten podivín s barvami, zatímco ostatní žili obyčejné životy. Když mi došly síly i inspirace, rozhodl jsem se, že musím najít nový smysl – a to mě zavedlo na cestu, která změnila nejen mě, ale i lidi kolem.
Celý život jsem žila pro rodinu v malém českém městě, nikdy jsem se neptala, co je za hranicemi mého světa. Ve 48 letech mě náhodné setkání přimělo přehodnotit svůj život a vydat se na cestu sebepoznání. Objevila jsem odvahu, nové přátele i radost, o které jsem si myslela, že už ji nikdy nezažiju.
Ve svých šedesáti letech jsem nečekaně našla lásku na pražském tržišti. Po letech samoty po smrti manžela a odchodu dětí z domova jsem znovu pocítila, jaké to je být viděna a milována. Ale cesta za štěstím nebyla jednoduchá – musela jsem čelit předsudkům rodiny i vlastnímu strachu z nového začátku.
Jmenuji se Honza a celý život jsem prožil v dětských domovech, kde jsem se naučil nevěřit nikomu. Po bolestném odmítnutí jedné rodiny jsem už ztratil naději, že někdy najdu skutečný domov. Ale pak přišli Petr a Martina a všechno se změnilo – i když cesta k důvěře byla dlouhá a plná bolesti.
V den mého odchodu do důchodu mi manžel oznámil, že odchází. Zůstala jsem sama v bytě, kde jsme spolu prožili celý život, a musela jsem se postavit nejen samotě, ale i vlastní minulosti. Příběh o zradě, hledání sebe sama a odvaze začít znovu.
Všechno začalo jedním rozhovorem s dědečkem, který mi vyprávěl o dvou ohních v každém z nás. Celý život jsem bojoval s vlastním vztekem a závistí, až mě to málem stálo rodinu. Teprve když jsem přišel o všechno, pochopil jsem, co mi chtěl dědeček říct.
Všechno začalo nevinnou větou mého syna Petra, která měla potěšit mou tchyni. Netušila jsem, že tahle slova roztočí kolotoč nedorozumění, žárlivosti a bolesti, který mě postaví proti vlastní rodině. Teď stojím před otázkou, jestli je možné odpustit a znovu najít cestu k těm, které miluji.
Jedno sobotní ráno jsem pod výcieračkou našla obálku se snímkem svého manžela, jak drží v náručí cizí dítě. Od té chvíle se mi život obrátil naruby a já musela čelit pravdě, kterou jsem nikdy nechtěla slyšet. V příběhu zápasím s důvěrou, rodinnými tajemstvími a otázkou, co vlastně znamená být rodinou.
Jmenuji se Jakub a od patnácti let jsem miloval Markétu, dívku z vedlejšího paneláku, jejíž rodina se rozpadla kvůli otcově smrti a matčině alkoholismu. Po letech odloučení, osobních selhání a neúspěchů jsem se rozhodl ji najít a znovu za naši lásku bojovat. Toto je příběh našeho setkání, překážek, které jsme museli překonat, a nečekaného konce naší cesty.
Jmenuji se Eva a celý život jsem chránila svou nevlastní sestru Kláru, jako by byla moje vlastní dcera. Po smrti mého manžela Tomáše a Klářině bolestivém rozvodu jsem se rozhodla jí darovat náš rodinný dům, abych jí pomohla začít znovu. Netušila jsem však, že tímto krokem spustím řetězec událostí, které mě připraví nejen o domov, ale i o důvěru v člověka, kterého jsem milovala nejvíc.
Jmenuji se Klára a můj život se během jednoho večera obrátil vzhůru nohama, když mi tchyně oznámila, že musíme opustit náš domov kvůli jejím problémům. Zatímco se snažím být oporou svému manželovi Petrovi, cítím, jak se ve mně hromadí zoufalství a vztek z neustálého ustupování. Bojuji s otázkou, zda mám právo postavit se za sebe a naši dceru, nebo jestli musím obětovat vlastní štěstí kvůli rodině.
