Upustila svůj nákupní seznam, on ho zvedl, jejich oči se setkaly a… Poděkovala mu a odešla do oddělení mléčných výrobků. Jana musela nakoupit potraviny na týden, ale netušila, že tento výlet změní všechno.
Moje máma vždy kázala o nezávislosti. Během mého dětství zdůrazňovala, že žena by měla být soběstačná a neměla by očekávat pomoc od ostatních. Ale teď potřebuje pomoc a najednou očekává, že se o to postarám já. Není to proti tomu, co mě učila? Ale nejdřív od začátku. Když mi bylo osmnáct
S manželem jsme se vzali před čtyřmi měsíci. Má matku (rozvedenou s jeho otcem) a starší sestru, která je vdaná a má dítě. Všichni žijí ve stejném domě a měsíc po naší svatbě jsme tam bydleli také. Moje tchyně má velmi obtížnou povahu. Kdykoli mi manžel něco koupí, vždy se ptá: „A co já?“
Jednoduše mu předala klíče od domu, což mladému páru umožnilo žít bez starostí. Ve svých 54 letech stále pracuje, má dostatek peněz, ale věci se zhoršily.
Vše se točí kolem rivality. Touží po větší pozornosti od rodičů, dražších dárcích, lásce a náklonnosti. A protože v dětství jsme všichni ještě sobečtí, žádné ústupky se nedělají.
Navzdory jasným preferencím mé dcery její babičky trvají na tom, aby jí dávaly tradiční hračky. Je smutné vidět, jak dospělí ignorují jednoduché přání dítěte.
Dovolila jsem své dceři a jejímu manželovi, aby se nastěhovali do mého domu, když procházeli těžkým obdobím, ale začali si stanovovat vlastní pravidla. To nebudu tolerovat, protože je to můj dům, takže věci se budou dělat po mém. Moje dcera se rozhodla vdát se před dokončením vysoké školy. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby nedělala tak unáhlené rozhodnutí, ale neposlouchala.
Když se Anna přestěhovala do svého nového bytu, nečekala, že se její sousedka, paní Nováková, stane pravidelnou návštěvnicí, která bude vyžadovat občerstvení. Navzdory své počáteční laskavosti se Anna brzy ocitla přetížená neustálými žádostmi a finančním tlakem, který to na ni kladlo.
Přestože jsem byl nejmladší v rodině, nikdy jsem se necítil rozmazlovaný nebo že by se ke mně chovali shovívavě. Můj bratr a já jsme vyrůstali v malém městě na venkově v Česku. Pro mě to bylo jen obyčejné místo, ale teď mám s čím srovnávat. Naše matka nás vychovávala sama a starala se o malou farmu s několika zvířaty. Tady je můj příběh o tom, jak jsem to všechno opustil.
Ve 35 letech mi lékaři řekli, že nikdy nebudu mít děti. Můj manžel a já jsme byli zdrceni. Pak jsem zázračně otěhotněla a narodila se nám dcera. Ale jak rostla, naše radost se změnila v obavy.
Mnoho starších lidí v České republice trpí osamělostí a utrpením. Proto je naší povinností podporovat naše stárnoucí příbuzné. Koneckonců, kdysi se oni starali o nás.
Je o tři roky mladší než já, takže naši rodiče ho vždycky upřednostňovali. Zejména táta. Ve škole to bylo trochu snazší: alespoň tam jsem mohl uniknout neustálému srovnávání.
