Odešel, aby našel, jak řekl, ženu, která ho lépe pochopí. Viděla jsem to jako zradu a řekla mu, aby zmizel z našich životů. Také mu nedovolím vidět děti.
Čekala mě tvrdá lekce… Když se ohlížím zpět na svou minulost, přemýšlím, zda jsem byla dobrá matka, nebo zda jsem udělala chyby, za které nyní draze platím. Celý svůj život jsem věnovala svým dětem. Vychovávala jsem je sama poté, co můj manžel zemřel, když bylo našemu synovi pouhé dva měsíce a my už vychovávali naši nejstarší dceru. Pracovala jsem neúnavně. Ale nikdy
Naše sny o budoucnosti byly jasné, ale život měl své vlastní plány. Začali jsme v pronajatém bytě, naše platy jako mladí učitelé sotva pokrývaly účty. Toto je příběh o tom, jak se všechno rozpadlo.
Je to chladná, bezcitná babička, která by se měla vypořádat se svými vlastními problémy, pokud je ochotná vyhodit svou roční vnučku na ulici.
Mám dvě děti, čtyři vnoučata a dvě snachy, přesto jsem žila jako samotářka. Ale když jsem zmínila, že dům odkazuji své neteři, najednou se objevily a způsobily scénu. Je teď jasné, že jim jde jen o můj majetek. Doufala jsem, že mě mé děti podpoří ve stáří, ale místo toho
Řekla jsem tátovi, že by bylo skvělé, kdyby mohl být dům zapsán na mé jméno. Byl překvapený a řekl: „Proč to potřebuješ? Jsi naše jediné dítě!“
„Aspoň jednou týdně, v sobotu, by mohli uklidit, aby byl dům v neděli čistý,“ říká zlomená paní Nováková. „Nikdy jsem neviděla takový nepořádek. Je to méně než rok a už to ani nepoznávám. Podlahy asi nebyly vytřeny od doby, co se nastěhovali, koupelna nikdy nebyla vyčištěna a…“
Jana má tři syny, z nichž všichni jsou šťastně ženatí. Před deseti lety jsem se provdala za jejího nejstaršího. Od té doby se náš vztah s tchyní zdál být na dobré cestě, ale nedávné události ho zhoršily.
Dělilo je 5 let. Protože její mladší sestra byla vždy oblíbenkyní, veškerá vina a tresty padaly na jejich matku. Musela svou sestru milovat, starat se o ni a nikdy si nestěžovat.
Není to tak, že by se chovala iracionálně. Jednoduše naznačuje, že nám jde jen o její peníze a nic jiného. Proto s námi máma odmítá komunikovat.
„Chápu, že je to tvoje sestra a chceš jí pomoci,“ řekla Eva, pečlivě volíc slova. „Ale už jsme jí pomohli. Půjčili jsme jí značnou částku peněz, když o to požádala. Umožnili jsme jí splatit to později, protože to nemohla udělat včas. Myslím, že bychom mohli počkat ještě trochu déle, ale musíme zaplatit za vysokou školu našeho syna…“
Všichni moji přátelé mi říkali, že je to špatný nápad a že bych neměla tak často pomáhat svým dospělým dětem. Přesto jsem cítila, že je to nutné. Když mě dcera požádala, abych se na týden nastěhovala a postarala se o vnuka, zatímco se bude učit na zkoušky, souhlasila jsem bez váhání. Ukázalo se, že potřebují pomoc s víc než jen s dítětem.
