Hostina za zdí: Příběh o dvou rodinách pod jednou střechou

„To snad není možné! Zase losos?“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem zahlédla, jak si Jitka s Martinem nesou do svého bytu na patře tác s pečeným lososem, bramborovým pyré a zeleninou. Bylo osm večer, seděli jsme s Pavlem a naší malou Aničkou u stolu a lžící nabírali ovesnou kaši. „Dáte si s námi?“ nabídla jsem, když prošli kolem. Jitka se usmála, ale hned zavrtěla hlavou: „Děkujeme, už jsme jedli.“ A dveře jejich bytu se tiše zavřely.

Pavel jen pokrčil rameny a dál míchal kaši. Anička se na mě podívala svýma velkýma očima: „Mami, proč oni mají vždycky něco jiného?“ Nevěděla jsem, co říct. „Protože mají víc peněz, zlato,“ odpověděla jsem nakonec tiše. Ale v duchu mě to bodlo. Vždyť jsme všichni jedna rodina! Jak je možné, že žijeme pod jednou střechou a přesto je mezi námi taková propast?

Když jsme se před třemi lety stěhovali do domu po Pavlových rodičích, byla jsem plná naděje. Dvě rodiny, dvě patra, společná zahrada – myslela jsem, že to bude idyla. Jenže pak přišla pandemie, Pavel přišel o práci v autodílně a já zůstala na mateřské. Martin s Jitkou naopak rozjeli vlastní firmu na účetnictví a začalo se jim dařit. Nejprve to byly jen drobnosti – lepší auto, nové kolo pro jejich syna Tomáše. Ale teď? Každý den cítím vůni jejich večeří, slyším smích za zdí a mám pocit, že jsme tu navíc.

Jednou večer jsem zaslechla, jak Jitka říká Martinovi: „Měli bychom jim nějak pomoct.“ Martin jen odsekl: „Radka je hrdá, nechce si nic vzít.“ Možná měl pravdu. Když nám nabídli peníze na opravu pračky, odmítla jsem. Nechtěla jsem být za chudinku. Ale teď už nevím, jestli to byla správná volba.

Začala jsem být podrážděná. Každý den mě štvalo něco jiného – že Tomáš má nový tablet, zatímco Anička si musí vystačit s omalovánkami z Lidlu. Že Jitka chodí na kosmetiku a já si lakuju nehty doma starým lakem. Že oni jezdí na víkend do Krkonoš a my maximálně na procházku do lesa za domem.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná: „Tomáš mi řekl, že jsme chudí.“ Zastavilo se mi srdce. „To není pravda,“ snažila jsem se ji utěšit, ale věděla jsem, že v jejích očích lžu. Ten večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Pavel mě objal: „Radko, musíme to nějak vyřešit.“

Začali jsme s Pavlem hledat řešení. On si našel brigádu v supermarketu, já začala šít látkové tašky a prodávat je na internetu. Ale pořád to nestačilo. A mezitím napětí v domě rostlo.

Jednoho sobotního rána jsme se všichni potkali na zahradě. Jitka navrhla společný grilovačku. „Aspoň si popovídáme,“ usmála se. Souhlasili jsme – možná to prolomí ledy.

Jenže už během příprav bylo jasné, že to nebude jednoduché. Martin přinesl drahé steaky z farmy, my měli jen kuřecí špízy z akce v supermarketu. Děti si hrály spolu, ale Tomáš se chlubil novým dronem a Anička jen smutně koukala.

Večer u ohně jsem to nevydržela: „Proč je mezi námi taková propast? Vždyť jsme rodina!“ vyhrkla jsem. Nastalo ticho. Jitka sklopila oči: „Radko, my nechceme, abyste se cítili špatně.“ Martin dodal: „Ale nemůžeme za to, že se nám teď daří líp.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale někdy mám pocit, že žijeme každý v jiném světě.“

Následující týdny byly zvláštní. Snažili jsme se najít rovnováhu – občas jsme si navzájem pomohli s hlídáním dětí nebo úklidem zahrady. Ale pocit nespravedlnosti ve mně zůstal.

Jednou večer přišla Jitka ke mně do kuchyně. „Radko, nechceš jít zítra na kávu?“ Přikývla jsem. V kavárně mi řekla: „Víš, taky jsme to neměli vždycky lehké. Ale když jsme začínali podnikat, báli jsme se stejně jako vy teď.“ Povídaly jsme si dlouho – o strachu z budoucnosti, o dětech i o tom, jak těžké je někdy přijmout pomoc.

Od té doby se něco změnilo. Přestala jsem tolik závidět a začala hledat malé radosti v našem životě – v tom, že máme jeden druhého, že Anička je zdravá a šikovná, že i obyčejná ovesná kaše může chutnat skvěle, když ji jíme spolu.

Ale otázka spravedlnosti ve mně zůstává. Proč někdo může mít všechno a jiný musí počítat každou korunu? Je to jen otázka štěstí? Nebo bychom si měli navzájem víc pomáhat?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě – dokud budeme držet při sobě jako rodina, zvládneme i ty nejtěžší chvíle.

Někdy si ale večer před spaním stejně položím otázku: Je opravdu možné žít pod jednou střechou a necítit závist? Co byste dělali vy na mém místě?