„Nevíš, že tvoje matka našeho syna nemá ráda?“ – Deset let v tichém boji o rodinný klid

„Nevíš, že tvoje matka našeho Filipa nemá ráda?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem čaje. Petr seděl u stolu, oči zabořené do telefonu, a dělal, že mě neslyší. Venku padal sníh a v paneláku na Proseku bylo ticho, které řezalo do uší. Filip si v obýváku tiše skládal puzzle, ale já věděla, že slyší každé slovo.

„Zase to začínáš? Máma to s ním myslí dobře,“ odpověděl Petr bez zájmu a já cítila, jak mi v hrudi narůstá zoufalství. Už deset let žiju v jejím stínu. Marie, jeho matka, je žena z jiného světa – tvrdá, chladná, vždy dokonale upravená, s pohledem, který dokáže člověka rozebrat na kousky. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. A když se narodil Filip, bylo to ještě horší.

„Proč není jako ostatní kluci? Proč je pořád tak tichý?“ ptala se mě Marie pokaždé, když jsme k ní přišli na návštěvu do jejího bytu na Vinohradech. „Za nás děti běhaly venku a nebyly pořád u těch počítačů.“ Filip se vždycky stáhl do sebe, když ho srovnávala s Petrovým bratrancem Tomášem – tím dokonalým dítětem, co hraje tenis a má samé jedničky.

Jednou jsem slyšela, jak mu Marie šeptá: „Kdybys byl víc jako Tomáš, měla bych z tebe větší radost.“ Filip se mi pak celý večer nechtěl podívat do očí. Snažila jsem se ho chránit, ale Petr vždycky jen pokrčil rameny: „To je prostě máma.“

Začalo to být nesnesitelné. Každá rodinná oslava byla pro mě utrpením. Marie mi před ostatními vyčítala, že neumím vařit svíčkovou jako ona, že Filip je rozmazlený a že bych měla být přísnější. Nikdy jsem jí nebyla dost dobrá – a Filip taky ne.

Jednoho dne přišel Filip domů ze školy uplakaný. „Mami, proč mě babička nemá ráda?“ zeptal se tiše. Zlomilo mi to srdce. Objala jsem ho a slíbila si, že už nikdy nedovolím, aby mu někdo ubližoval – ani jeho vlastní babička.

Ale jak? Petr byl pořád v práci nebo na mobilu. Když jsem mu řekla o Filipových slzách, jen mávl rukou: „Přeháníš. Máma je stará škola.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domě. Každý den jsem přemýšlela, jestli mám vůbec právo chtít pro Filipa víc lásky a pochopení. V práci v knihovně jsem se snažila soustředit na katalogizaci nových knih, ale myšlenky mi pořád utíkaly domů.

Jednoho mrazivého večera jsme šli s Filipem na návštěvu k Marii. Bylo tam chladno nejen kvůli počasí – ve vzduchu viselo napětí. Marie seděla u stolu a hodnotila Filipovu známku z matematiky: „Za nás bys za trojku dostal na zadek.“

Filip sklopil hlavu a já už to nevydržela: „Mami, prosím tě…“ začal Petr nejistě.

„Nech to být,“ přerušila jsem ho a obrátila se přímo na Marii: „Proč ho pořád s někým srovnáváš? Proč mu nikdy neřekneš něco hezkého?“

Marie se na mě podívala s ledovým klidem: „Protože život není pohádka. Musí se naučit obstát.“

„Ale on je dítě! Potřebuje lásku, ne kritiku!“ vykřikla jsem.

V tu chvíli se Petr poprvé za deset let postavil mezi nás: „Mami, dost. Už toho bylo dost.“

Bylo ticho. Marie vstala od stolu a odešla do ložnice. Filip se ke mně přitulil a já cítila směs úlevy a strachu z toho, co bude dál.

Doma jsme s Petrem dlouho mlčeli. Nakonec řekl: „Možná máš pravdu. Možná jsem měl být víc s vámi.“

Od té doby jsme k Marii chodili méně často. Filip rozkvetl – začal chodit na keramiku a našel si kamarády. Já jsem se naučila říkat ne a chránit nás oba.

Ale někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem rozbila rodinu kvůli tomu, že jsem chtěla pro svého syna víc lásky? Co byste udělali vy na mém místě?