Bitva o vnučku: Pravda za Anežku

„Tohle už dál nejde, Jaroslave! Jestli se to bude opakovat, Anežka k vám už nikdy nepůjde!“ Petr stál ve dveřích našeho bytu, tvář rudou vzteky, a já cítil, jak se mi hroutí svět. Moje dcera Lenka stála za ním, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. Anežka, moje vnučka, seděla na gauči a tiše si hrála s plyšovým králíčkem. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

„Petře, prosím tě, co se stalo? Vždyť Anežka je zdravá, veselá…“ snažil jsem se zachovat klid, ale hlas se mi třásl. Petr mě přerušil: „Zdravá? Když jsem ji dnes vyzvedl, měla hlad! Říkala, že jste jí dali jen chleba s máslem a čaj. To je všechno? To je podle tebe normální oběd pro šestileté dítě?“

Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. „Petře, vždyť jsme měli polévku a pak chleba s máslem. Anežka si sama řekla, že nechce maso. Nechci ji nutit…“

Lenka se konečně ozvala: „Tati, Petr má pravdu. Už několikrát přišla domů hladová. Musíme si o tom promluvit.“

V tu chvíli jsem měl chuť vykřiknout. Vždyť jsem pro Anežku dělal první poslední! Každý pátek jsme spolu pekli bábovku, chodili na hřiště, četli pohádky. Nikdy jsem jí nic neodepřel. Proč teď najednou ty výčitky?

Když odešli, zůstal jsem sedět v kuchyni a zíral do prázdna. Moje žena Marie mě pohladila po ruce: „Neboj se, Jardo. To se spraví.“ Ale já věděl, že tentokrát je to jiné.

Další dny byly plné ticha. Anežka už k nám nechodila. Telefon nezvonil. Lenka neodpovídala na zprávy. Každý večer jsem seděl u okna a díval se na dětské hřiště pod domem – tam jsme spolu s Anežkou tolikrát byli.

Jednoho dne jsem to nevydržel a šel za Lenkou domů. Otevřela mi ona sama. „Tati… Petr nechce, abys Anežku vídal. Prý jí škodíš.“

„Lenko, vždyť víš, že bych jí nikdy neublížil! Co se to s vámi děje?“

Lenka se rozplakala: „Já nevím… Petr je poslední dobou jiný. Pořád říká, že mu nevěřím jako otci. Že prý když dovolím Anežce být u vás, tak ho nerespektuju…“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o jídlo. Petr měl vždycky potřebu mít vše pod kontrolou – peníze, čas, dokonce i to, co Anežka nosí na sobě. Když jsme jí koupili nové šaty k narozeninám, Petr je vrátil do obchodu: „Tohle není potřeba.“

Začal jsem si všímat dalších věcí. Petr najednou chtěl vědět přesně, co dáváme Anežce k jídlu, kolik času tráví venku, jestli má čisté ruce… A Lenka? Ta jen tiše přikyvovala.

Jednou večer mi Marie řekla: „Jardo, myslíš si, že to dělá kvůli penězům? Vždyť pořád mluví o tom, jak je všechno drahé…“

Zamyslel jsem se. Petr často naznačoval, že bychom měli přispívat na Anežčiny kroužky nebo školu v přírodě. Když jsme nabídli peníze přímo Lence, odmítla – ale Petr pak přišel s tím samým požadavkem.

Začal jsem mít podezření: Nejde tu vůbec o Anežku? Není to spíš boj o moc? O kontrolu nad rodinou? Nebo snad staré křivdy – vždyť Petr nikdy nezapomněl na to, že jsme mu kdysi nepůjčili na auto.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Lenky: „Tati, Petr chce podat návrh na soudní zákaz styku.“ Zhroutil jsem se. Jak může někdo takhle rozdělit rodinu?

Rozhodl jsem se bojovat. Sepsal jsem dopis pro Lenu i Petra:

„Milí Lenko a Petře,
Nikdy bych neublížil své vnučce. Pokud máte pochybnosti o mé péči, pojďme si o tom otevřeně promluvit – klidně i s odborníkem nebo u mediátora. Prosím vás o jediné: nenechte Anežku vyrůstat bez prarodičů kvůli nedorozumění nebo starým křivdám.“

Odpověď nepřišla.

Začal jsem chodit na setkání prarodičů v komunitním centru na Praze 4. Tam jsem zjistil, že nejsem sám – tolik babiček a dědečků bojuje o kontakt s vnoučaty kvůli sporům v rodině! Sdíleli jsme své příběhy a navzájem si dodávali sílu.

Jednoho dne mi zavolala Lenka: „Tati… můžeme se sejít? Sama.“

Sešli jsme se v kavárně u náměstí Míru. Lenka byla bledá a unavená.

„Tati… já už nemůžu dál. Petr mě nutí vybírat mezi ním a tebou. Vyhrožuje rozvodem… Já nechci přijít ani o tebe, ani o Anežku.“

Objal jsem ji a oba jsme plakali.

„Lenko,“ řekl jsem tiše, „musíš myslet hlavně na Anežku. Dítě potřebuje oba rodiče i prarodiče. Nenech si vzít právo rozhodovat sama za sebe.“

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli ještě někdy obejmu svou vnučku tak jako dřív.

Ale jedno vím jistě: rodina by měla držet pohromadě i přes všechny spory a bolesti.

Řekněte mi – kde je podle vás hranice mezi skutečnou péčí o dítě a snahou ovládat druhé? Má právo rodič úplně odstřihnout prarodiče od vnoučat kvůli svým pocitům? Co byste dělali na mém místě?