Když se láska změní v účetnictví: Příběh jedné matky z Jižního Města

„Kolik jsi dneska utratila?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřela dveře od bytu. V ruce jsem držela nákupní tašku s pár rohlíky, mlékem a levným sýrem. „Dvě stě třicet,“ odpověděla jsem tiše, protože jsem věděla, co přijde.

Petr se otočil od dřezu, v ruce houbičku na nádobí. „Zase? Vždyť jsme se domluvili na dvou stovkách denně! Máš vůbec představu, kolik nás to stojí?“ Jeho hlas byl ostrý jako nůž. Malá Anička si hrála na koberci v obýváku a já cítila, jak mi v krku narůstá knedlík.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle. Když jsme se s Petrem poznali na vysoké, byl to ten nejveselejší kluk z celé koleje. Smáli jsme se, chodili na koncerty do Lucerny, plánovali společnou budoucnost. Když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná. Petr měl dobrou práci v bance a já si představovala, jak budu pečovat o naši dceru a on nás podpoří.

Jenže realita byla jiná. Po porodu jsem zůstala doma na mateřské v našem panelákovém bytě na Jižním Městě. Petr začal být nervózní z peněz. Každý měsíc seděl u stolu s kalkulačkou a papírem a psal si, kolik jsme utratili za jídlo, plenky, drogerii. „Musíme šetřit,“ opakoval pořád dokola.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na spící Aničku v postýlce. Byla jsem unavená, osamělá a měla pocit, že už nejsem sama sebou. Kam zmizela ta holka, která se smála na koncertě? Kam zmizel ten kluk, co mi nosil kytky?

Rozhodla jsem se najít si brigádu. Našla jsem inzerát na úklid kanceláří v centru Prahy – pár hodin týdně, ale aspoň něco. Když jsem to Petrovi oznámila, čekala jsem pochvalu nebo aspoň úlevu. Místo toho přišlo ticho a pak: „A kdo bude s Aničkou? A co když to nezvládneš? Stejně to moc nevyděláš.“

Začala jsem chodit uklízet dvakrát týdně večer, když Petr přišel z práce. Byla to dřina, ale měla jsem pocit, že aspoň něco dělám pro naši rodinu i pro sebe. Jenže místo podpory přišly nové požadavky: „Když už vyděláváš, tak bys mohla platit část nájmu.“ Nebo: „Za ty peníze kup Aničce lepší pleny.“

Jednoho dne jsem přišla domů později – tramvaj měla zpoždění a Petr už byl doma. „Kde jsi byla tak dlouho?“ vyjel na mě hned ve dveřích. „Měla jsem práci…“ „To tě omlouvá? Já tady musím hlídat dítě!“ Jeho hlas byl plný výčitek.

Začali jsme se hádat čím dál častěji. O peníze, o čas, o to, kdo má větší právo být unavený. Někdy jsem měla pocit, že už spolu nemluvíme vůbec – jen si předáváme informace o tom, co je potřeba koupit nebo zařídit.

Jednou večer jsem slyšela Aničku plakat ve svém pokojíčku. Šla jsem za ní a vzala ji do náruče. Seděla jsem s ní na posteli a hladila ji po vláskách. Najednou jsem začala brečet taky – tiše, aby mě Petr neslyšel. Bylo mi líto sebe i jí. Nechtěla jsem, aby vyrůstala v napětí a hádkách.

Druhý den ráno jsem si sedla k Petrovi ke stolu. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem rozhodněji než obvykle. „Takhle to dál nejde. Nemůžeme žít jako účetní kniha. Já nejsem tvoje zaměstnankyně.“

Petr chvíli mlčel a pak jen pokrčil rameny: „Já se jen snažím, abychom vyšli.“

„Ale za jakou cenu?“ zeptala jsem se ho zoufale.

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Věděla jsem, že něco musím změnit – kvůli sobě i kvůli Aničce.

Začala jsem chodit na setkání maminek v komunitním centru na sídlišti. Tam jsem poznala další ženy s podobnými příběhy – některé měly muže ještě přísnější než Petr, jiné byly samy a bojovaly s exekucemi nebo dluhy. Najednou jsem cítila úlevu – nejsem v tom sama.

Jednou mi jedna z maminek řekla: „Víš, někdy je lepší být chvíli sama než pořád pod kontrolou.“ Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Začala jsem si psát deník – zapisovala jsem si každý den svoje pocity, strachy i malé radosti. Pomáhalo mi to urovnat si myšlenky.

Jednoho dne mi Petr oznámil, že dostal nabídku práce v Brně – lepší plat, ale znamenalo by to stěhování celé rodiny. „Co myslíš?“ zeptal se mě poprvé po dlouhé době opravdu vážně.

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu cítila naději i strach zároveň. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale chci žít jinak než doteď.“

Možná je čas začít znovu – buď spolu jinak, nebo každý zvlášť.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi snahou udržet rodinu pohromadě a právem být šťastná? Co byste udělali vy na mém místě?