Včerejší narozeniny: Oslava, která roztrhla naši rodinu

„Tak už si konečně sedněte, nebo ten dort sním sama!“ vyhrkla jsem podrážděně, když se máma s tátou zase začali dohadovat, kdo má kde sedět. Byl to můj den – třicáté narozeniny. Měla to být oslava, na kterou budu vzpomínat s úsměvem. Místo toho jsem stála uprostřed našeho malého bytu v Pardubicích a cítila, jak se mi hrudník svírá úzkostí.

Táta si odkašlal a posadil se vedle mé sestry Kláry. Máma si demonstrativně sedla na druhý konec stolu, až židle zavrzala. „No, hlavně že jsi zase všechno připravila sama,“ rýpla si máma a upřela na mě pohled, ve kterém se mísila výčitka s lítostí.

„Mami, prosím tě…“ začala Klára, ale máma ji přerušila: „Ty se do toho nepleť. Ty jsi tu stejně jenom na otočku.“

Klára se zamračila a já cítila, jak se mi v očích derou slzy. Všichni jsme věděli, že Klára žije už pět let v Brně a domů jezdí jen na svátky. Táta se pokusil změnit téma: „Tak co, Lucko, jaké to je být třicetiletá?“

Zasmála jsem se, ale smích zněl dutě. „Asi pořád stejné…“ odpověděla jsem a podívala se na dort s nápisem „Všechno nejlepší, Lucko!“. Najednou mi připadal směšný.

„No jo, třicet… A pořád sama,“ utrousila máma tiše, ale dost nahlas, aby to všichni slyšeli. V tu chvíli jsem měla chuť utéct.

„Mami! To snad nemyslíš vážně!“ vyhrkla Klára.

„Ale ano! Vždyť já už bych chtěla vnoučata! Všichni kolem už mají rodiny… Jenom my pořád čekáme,“ rozjela se máma a já cítila, jak se mi ruce třesou.

„Mami, já…“ začala jsem, ale slova mi uvízla v krku. Táta si povzdechl: „Nech ji být, Jano. Každý má svůj čas.“

Máma se na něj obořila: „Ty se do toho nepleť! Ty jsi nikdy nic neřešil! Všechno bylo vždycky na mně!“

V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není jen o mých narozeninách. Bylo to o všem nevyřčeném mezi nimi. O tátově nevěře před deseti lety, o mámině zatrpklosti, o Klářině útěku do Brna i o mé neschopnosti najít si místo v životě.

„Já už to nevydržím!“ vykřikla jsem a rozplakala se. „Proč mi tohle děláte? Proč musí být každý rodinný den takhle?“

Nastalo ticho. Táta sklopil hlavu. Máma se rozplakala taky. Klára vstala a objala mě.

„Lucko, promiň…“ zašeptala máma. „Já jen… mám strach, že tě ztratím.“

„Mami, neztratíš mě. Ale nemůžeš mě pořád srovnávat s ostatními,“ odpověděla jsem mezi vzlyky.

Táta vstal a přešel ke mně: „Lucko, jsme hrozná rodina… Ale máme tě rádi.“

Klára si utírala slzy: „Možná bychom měli přestat předstírat, že je všechno v pořádku.“

Seděli jsme tam čtyři – každý sám ve svých myšlenkách. Dort zůstal netknutý. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet.

Po chvíli ticha jsem se zhluboka nadechla: „Já nechci žít život podle něčích představ. Chci být šťastná po svém.“

Máma přikývla: „Já vím… Jen je těžké pustit dítě z náruče.“

Táta vzal mámu za ruku – poprvé po letech. Klára se usmála skrz slzy: „Možná bychom měli začít znova. Bez výčitek.“

Zhasla jsem svíčky na dortu a přála si jediné – aby naše rodina našla cestu zpátky k sobě.

Ještě dlouho po tom večeru jsem seděla u okna a přemýšlela: Proč je pro nás tak těžké říct pravdu? A co je vlastně v životě nejdůležitější – splnit očekávání druhých, nebo najít odvahu být sám sebou?