Babička, která nikdy nemá čas: Příběh o slovech, která bolí víc než mlčení

„Lucie, já bych tak ráda pohlídala ty vaše kluky, ale dneska opravdu nemůžu. Mám už domluvenou návštěvu u Jitky.“

Zavěsila jsem telefon a zírala na stěnu v kuchyni. Bylo to už potřetí za poslední měsíc. Vždycky stejný scénář: moje tchyně paní Novotná, srdcem i duší Moravačka, rozesílá po celé rodině zprávy o tom, jak moc jí chybí její vnoučata. Ale když ji požádám, aby je na pár hodin pohlídala, vždycky má připravenou výmluvu. Někdy je to bolavé koleno, jindy návštěva kamarádky nebo neodkladné vaření povidel. Přitom na Facebooku sdílí fotky s komentářem: „Moje zlatíčka mi tak chybí!“

„Mami, proč babička zase nemůže?“ ptá se mě pětiletý Matěj a já cítím, jak se mi svírá hrdlo. „Říkala přece, že nás chce vidět.“

Co mám odpovědět? Že babička má jiné priority? Že její slova jsou jen prázdné fráze? Místo toho se usměju a zalžu: „Babička je dneska moc unavená, ale určitě si vás vezme příště.“

Jenže příště nikdy nepřijde. A já začínám být unavená z toho věčného balancování mezi pravdou a lží. S manželem Petrem jsme oba zaměstnaní, já pracuju jako účetní v malé firmě a on je elektrikář. Nemáme babičky na hlídání jako většina našich známých. Moje maminka zemřela před třemi lety a Petrův otec je po mrtvici upoutaný na lůžko. Tchyně bydlí jen deset minut od nás, ale je pro nás stejně nedostupná jako prezident.

Jednou večer, když už kluci spali a Petr seděl u televize, jsem to nevydržela.

„Petře, proč tvoje máma pořád říká, jak jí chybí děti, když je nikdy nechce hlídat?“

Petr se zamračil. „To víš, ona je taková. Ráda si postěžuje před ostatníma, ale když přijde na věc… Asi se bojí, že by to nezvládla.“

„Ale vždyť je zdravá! Chodí na nordic walking, jezdí na výlety s kamarádkama…“

Petr pokrčil rameny. „Možná prostě nechce. Ale to ti nikdy neřekne.“

Ta slova mě bodla. Nechce. Nechce být s našimi dětmi. Nechce nám pomoct. Nechce být součástí našeho života jinak než přes obrazovku mobilu nebo při rodinných oslavách.

Začala jsem si všímat detailů. Když jsme byli u ní na návštěvě, vždycky měla napečeno, všechno krásně připravené – ale po hodině už nervózně koukala na hodinky a naznačovala, že bychom měli jít domů. Když jsem jí nabídla, že jí pomůžu s úklidem nebo vařením, odmítla s tím, že všechno zvládne sama.

Jednou jsem ji přistihla, jak telefonuje s tetou Alenou: „No jo, Lucka by chtěla hlídání… Ale víš co? Já už mám svýho dost. Ať si to zkusí sama!“

Stála jsem za dveřmi a cítila se jako malá holka, kterou někdo odmítl pozvat na narozeniny.

Začala jsem být podrážděná i na Petra. „Proč mi nikdy nepomůžeš domluvit se s tvojí mámou? Proč jí nikdy neřekneš, že nás to bolí?“

„Protože ona se nezmění,“ odpověděl tiše.

A tak jsem začala hledat jiné cesty. Najala jsem si paní na hlídání – paní Hanu z vedlejšího domu. Byla laskavá a kluci ji měli rádi. Jenže každý měsíc jsme museli počítat každou korunu navíc.

Jednoho dne přišla tchyně nečekaně na návštěvu. Přinesla bábovku a sedla si ke stolu.

„Lucko, slyšela jsem od sousedky, že máš nějakou paní na hlídání. To už mě nepotřebujete?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě jsem necukla.

„Potřebovali jsme tě vždycky. Ale ty jsi nikdy neměla čas.“

Chvíli bylo ticho. Pak se zvedla a odešla bez rozloučení.

Večer mi volal Petrův bratr Tomáš: „Co jsi to mámě řekla? Je z toho úplně špatná.“

„Řekla jsem jen pravdu,“ odpověděla jsem unaveně.

Od té doby se vztahy ochladily ještě víc. Tchyně už ani nepředstírá zájem o vnoučata. Kluci se ptají čím dál míň a já mám pocit, že jsme přišli o něco nenahraditelného – o iluzi rodiny, která drží pohromadě.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší žít v pravdě a přijmout bolest z odmítnutí? Nebo dál hrát divadlo pro klid v rodině? Co byste udělali vy?