Mateřství: Láska, nebo účet? – Svatební dar, který všechno změnil

„Tohle myslíš vážně, mami?“ Lucie stála uprostřed našeho obýváku, v ruce držela obálku s penězi, kterou jsme jí s manželem dali jako svatební dar. Její oči byly plné slz a hněvu. „Tohle je všechno? Po tom všem, co jste mi slibovali?“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Všechno kolem mě ztichlo. Jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. „Lucko, my jsme… chtěli jsme ti dát to, co jsme mohli. Vždyť víš, jak na tom teď jsme,“ zašeptala jsem a podívala se na svého muže Petra. Ten jen mlčky seděl v křesle a díval se do země.

Lucie si otřela slzy hřbetem ruky a zvedla hlas: „Všichni ostatní dostali od rodičů daleko víc! Tchánovci nám dali peníze na zájezd do Říma, teta Jana koupila novou lednici… A vy? Vy mi dáte pár tisícovek a ještě čekáte, že budu vděčná?“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vždyť jsem Lucii vychovávala sama většinu jejího dětství, když Petr pracoval na směny v továrně. Šetřili jsme každou korunu, abychom jí mohli dopřát aspoň něco navíc – kroužky, lyžařský výcvik, školu v přírodě. Nikdy jsme si nestěžovali. Nikdy jsme jí nevyčetli, kolik nás stála. A teď… teď mi vyčítá, že jsme jí nedali dost peněz na svatbu?

„Lucko,“ ozval se Petr tiše, „víš, že jsme měli letos problémy s hypotékou. A taky ta oprava auta… Nechtěli jsme ti kazit svatbu tím, že bychom o tom mluvili.“

Lucie se na něj podívala s pohrdáním. „To je pořád dokola! Pořád jen samé výmluvy! Já jsem vaše jediná dcera a vy mi ani na svatbu nedokážete dát pořádný dar?“

V tu chvíli jsem cítila, jak ve mně něco prasklo. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem seděla u její postýlky, když měla horečku. Na všechny ty dny, kdy jsem běhala mezi prací a školou, abych ji mohla vyzvednout včas. Na všechny ty chvíle, kdy jsem jí utírala slzy po prvním rozchodu nebo když ji šikanovali ve škole. To všechno teď bylo zapomenuto? Stačilo pár tisícovek navíc a byla bych lepší matka?

„Lucko,“ řekla jsem tiše, „láska se nedá měřit penězi.“

„To říkáš vždycky!“ vykřikla Lucie. „Ale já už toho mám dost! Vždycky jste šetřili na špatných místech – na mně!“

V tu chvíli jsem nevěděla, co říct. Petr vstal a položil jí ruku na rameno: „Lucie, prosím tě…“

Ona ho odstrčila. „Nechte mě být! Už vás nechci vidět!“

A odešla. Dveře za ní práskly tak silně, že se rozklepala sklenička na stole.

Seděli jsme s Petrem dlouho v tichu. Každý ponořený do svých myšlenek. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly do oken jako tlukot mého srdce.

„Myslíš, že jsme udělali chybu?“ zeptal se Petr po chvíli.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Vždyť jsme jí dali všechno – svůj čas, svou lásku, své úspory. Ale možná jsme někde něco přehlédli. Možná jsme jí nedokázali vysvětlit, jak těžké je někdy žít od výplaty k výplatě. Možná jsme ji rozmazlili tím, že jsme jí nikdy neukázali naše starosti.

Dny plynuly a Lucie se neozývala. Každý den jsem čekala na zprávu nebo telefonát. Nic. Jen ticho.

Jednou večer mi přišla zpráva od jejího manžela Tomáše: „Lucka je pořád naštvaná. Nechce o vás slyšet.“

Zamrazilo mě to. Byla jsem pro ni opravdu jen bankomat? Nebo je tohle jen výkřik bolesti z toho, že dospívá a musí čelit realitě sama?

Začala jsem si prohlížet staré fotky – Lucii v první třídě s aktovkou větší než ona sama; Lucii na maturitním plese; Lucii s rozesmátýma očima u vánočního stromečku. Kde se stala chyba? Kde jsme ztratili cestu k sobě?

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to moje sestra Alena.

„Co jste jí to udělali?“ zeptala se bez pozdravu.

„Nic… Jen jsme jí dali to, co jsme mohli,“ odpověděla jsem zlomeně.

„Víš, že Lucka vždycky chtěla víc než ostatní děti,“ povzdechla si Alena. „Možná jste jí měli vysvětlit dřív, jak to máte těžké.“

„Ale copak dítěti vysvětluješ starosti dospělých?“ namítla jsem.

„Možná by to pochopila líp než teď,“ řekla Alena smutně.

Následující týdny byly plné ticha a bolesti. S Petrem jsme spolu skoro nemluvili – každý z nás byl ponořený do svého smutku a pocitu selhání.

Jednou ráno jsem našla v poště dopis od Lucie:

„Mami,
nevím, jestli ti to někdy odpustím. Cítím se zrazená a opuštěná. Všichni kolem mě mají rodiče, kteří jim dávají všechno – a já mám pocit, že vám nikdy nestojím za to něco obětovat.
Lucka“

Seděla jsem nad tím dopisem dlouho a brečela jako malá holka.

Petr přišel ke mně a objal mě: „Musíme jí dát čas.“

Ale já nevím… Jak dlouho má matka čekat na odpuštění od svého dítěte? A je vůbec možné napravit něco tak hlubokého?

Někdy v noci přemýšlím: Je mateřská láska opravdu bezpodmínečná? Nebo je to jen účet, který se jednou musí vyrovnat?

Co myslíte vy? Dá se ještě naše rodina zachránit? Nebo už je pozdě?