Když láska nestačí: Babička versus moderní výchova

„To už snad není možné! Kluci, okamžitě přestaňte házet ty polštáře po obýváku!“ křičela jsem, zatímco se Filip s Matějem smáli a pokračovali ve svém divokém řádění. Všude kolem mě létaly drobky z piškotů, které před chvílí rozdrtili na koberci, a já cítila, jak mi stoupá tlak.

„Mami, nech je být,“ ozvala se z kuchyně moje snacha Lucie, aniž by zvedla oči od telefonu. „Jsou to jen děti. Ať si hrají.“

Zůstala jsem stát uprostřed chaosu, neschopná slova. Vždycky jsem si představovala, že budu ta milovaná babička, ke které se vnoučata budou těšit na buchty a pohádky. Ale realita byla jiná: pokaždé, když přijdu na návštěvu, připadám si spíš jako vetřelec v cizím světě.

Moje vnoučata jsou hodná, to ano. Ale když vidím, jak jim Lucie dovoluje všechno – jíst sladkosti před večeří, koukat na tablet celé odpoledne, skákat po gauči – mám pocit, že se svět zbláznil. Když jsem byla mladá máma já, platila pravidla. Děti zdravily dospělé, uklízely po sobě a věděly, kdy mají být zticha. Teď? Stačí říct „mamka to dovolila“ a všechno je zapomenuto.

Jednou jsem se pokusila zasáhnout. „Filípku, prosím tě, nejez ty bonbóny před obědem. Bude tě bolet bříško.“

Filip se na mě podíval s nevinným výrazem a řekl: „Ale mamka říkala, že můžu.“

Lucie přišla do pokoje a s úsměvem dodala: „Mami, nech ho být. On ví, co dělá.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít. Ale místo toho jsem si sedla do křesla a snažila se potlačit slzy. Tolik jsem se těšila na roli babičky – chtěla jsem předávat zkušenosti, být oporou. Místo toho mám pocit, že jsem zbytečná.

S manželem Petrem jsme o tom večer dlouho mluvili. „Možná bychom měli Lucii nechat být,“ řekl mi tiše. „Je to jejich rodina, jejich pravidla.“

Ale já to nedokážu. Vyrůstala jsem v době, kdy rodina držela pohromadě právě díky jasným hranicím a respektu ke starším. Teď mám pocit, že mě nikdo neposlouchá.

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Lucií otevřeně. Seděly jsme spolu u kávy a já sebrala odvahu.

„Lucie, můžu s tebou o něčem mluvit?“ začala jsem opatrně.

Přikývla a odložila telefon.

„Mám tě ráda a vážím si toho, jak se staráš o kluky. Ale někdy mám pocit, že jim dáváš až moc volnosti. Bojím se, že jim to uškodí.“

Lucie se zamračila. „Myslíš si snad, že nevím, co dělám? Já jen nechci být tak přísná jako moje máma byla na mě. Chci, aby kluci věděli, že jim důvěřuju.“

„Ale děti potřebují hranice,“ namítla jsem tiše.

„A potřebují taky lásku a pochopení,“ odsekla Lucie.

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme každá úplně jiná. Ona vyrůstala v době svobody a možností, já v době povinností a pravidel. Obě chceme pro děti to nejlepší – ale každá jinak.

Od té doby jsem se snažila být víc v pozadí. Když přijdu na návštěvu a kluci zase běhají po bytě jako tornádo, jen se usměju a nabídnu jim pohádku nebo deskovou hru. Někdy mě poslechnou, jindy ne. Lucie mě už tolik nekritizuje – možná proto, že vidí mou snahu nesoudit.

Ale někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Nedělám chybu? Neměla bych víc bojovat za to, co považuji za správné? Nebo je lepší mlčet a přijmout novou dobu?

Moje vnoučata mě milují – to vím jistě. Ale někdy mám pocit, že mezi mnou a Lucií stojí neviditelná zeď.

A tak se ptám: Je možné najít cestu mezi generacemi? Nebo jsme odsouzeni žít každý ve svém světě?