Když děti mého partnera zjistily, že spolu bydlíme: Teď nám nedají pokoj

„To snad nemyslíš vážně, tati! Ona tady bude bydlet? V našem bytě?“ Lucka stála uprostřed obýváku, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. Vedle ní její mladší bratr Honza, který se na mě díval s takovou směsí odporu a strachu, že jsem měla chuť se rozplynout. Tomáš stál mezi námi, rozpačitě přešlapoval a hledal slova, která by situaci zachránila.

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme to uspěchali. Tři měsíce od prvního rande do společného bydlení – vypadalo to jako pohádka, ale realita byla mnohem tvrdší. Tomáš byl můj svět. Po rozvodu s jeho ženou byl zlomený, já po letech samoty toužila po blízkosti. Když mi poprvé řekl „Petro, chci s tebou žít“, připadala jsem si jako v romantickém filmu. Jenže jeho děti byly skutečné a jejich bolest taky.

„Lucko, Honzo, já vím, že je to pro vás těžké,“ začal Tomáš opatrně. „Ale Petra je součástí mého života. Chci, abyste jí dali šanci.“

Lucka se rozplakala a vyběhla do svého pokoje. Honza zůstal stát a šeptl: „Mami říkala, že už tě nezajímáme.“ Ta slova mě bodla přímo do srdce. Věděla jsem, že jejich matka mě nenávidí. Nikdy jsme se nepotkaly, ale její hlas v telefonu byl vždy ledový. „Petra? To je ta tvoje nová? Tak jí vyřiď, že moje děti nikdy nebude mít ráda.“

První týdny byly peklo. Každé ráno jsem nacházela v kuchyni špinavé nádobí, které tam Lucka schválně nechávala. Honza mi schovával klíče od auta. Tomáš byl v práci dlouho do večera a já seděla sama v obýváku, poslouchala ticho a přemýšlela, jestli jsem udělala chybu.

Jednou večer jsem zaslechla Lucku telefonovat s kamarádkou: „Ona si myslí, že nám nahradí mámu! Ale táta je slepej. Kdyby aspoň nebyla tak milá…“ V tu chvíli jsem pochopila, že moje snaha být přátelská je pro ně jen další důkaz falešnosti.

Jednoho dne jsme měli rodinnou večeři. Tomáš navrhl pizzu – jeho pokus o kompromis. Seděli jsme u stolu a mlčeli. „Petro,“ začala Lucka najednou, „proč jsi s tátou? Vždyť jsi mladší než máma.“ Zaskočilo mě to. „Lucko… já Tomáše miluju. Nechci ti brát tátu ani mámu. Jen bych byla ráda, kdybychom spolu mohli vycházet.“

„To nikdy nebude,“ procedila skrz zuby a odešla.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po sídlišti. Uvažovala jsem, jestli mám odejít. Tomáš mě prosil, abych vydržela: „Oni si zvyknou, Petro. Jen jim dej čas.“ Ale čas plynul a situace se nelepšila.

Jednoho dne mi volala Tomášova bývalá žena Jana. „Petro, slyšela jsem, že se snažíš být hodná. Ale moje děti jsou moje všechno. Nechci, aby trpěly.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že jim nechci ublížit, ale ona mě přerušila: „Jestli jim něco uděláš, postarám se o to, abys litovala.“

Začala jsem mít strach chodit domů. Děti mě ignorovaly nebo provokovaly. Jednou mi Honza schválně rozbil oblíbený hrnek od babičky. „Promiň,“ řekl s úšklebkem.

Tomáš byl zoufalý: „Nevím, co mám dělat. Miluju tě, Petro, ale nechci přijít o děti.“ Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Jednoho večera jsem našla Lucku brečet v koupelně. „Lucko… můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se opatrně.

„Chci jen mámu a tátu zpátky,“ vzlykala.

Sedla jsem si vedle ní na studené dlaždice. „Já ti je nemůžu vrátit. Ale můžu tu být pro tebe… kdybys chtěla.“

Podívala se na mě s nenávistí i zoufalstvím zároveň.

Začala jsem psát deník – jediný způsob, jak neztratit rozum. Každý den jsem si zapisovala drobné úspěchy: Honza mi jednou podal sůl u večeře bez poznámky; Lucka se zeptala na můj názor na šaty do tanečních.

Jednou večer Tomáš navrhl společný výlet na Sázavu. Děti neochotně souhlasily. U ohně jsme si povídali o všem možném – o škole, o filmech, o tom, jaké to bylo vyrůstat v devadesátkách. Poprvé jsem cítila naději.

Ale doma bylo všechno zpět při starém. Jana poslala Lucce zprávu: „Nezapomeň, kdo je tvoje rodina.“ Lucka mi pak celý týden nepromluvila ani slovo.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Stojí to za to? Mám právo být šťastná na úkor dětí? Tomáš mě objal: „Petro, nevzdávej to.“

Dnes ráno mi Lucka nechala na stole lístek: „Díky za včerejší pomoc s úkolem.“ Malý krok vpřed.

Někdy mám pocit, že bojuji s větrnými mlýny. Ale možná právě ty malé krůčky jsou začátkem něčeho nového.

Říkám si: Je vůbec možné najít v nové rodině místo pro všechny? A kolik bolesti stojí za to vydržet kvůli lásce?