Můj bratr Ivan a já: Příběh malé ruky, která mění svět

„Proč to děláš, Ivane? Vždyť jsi si mohl koupit tu stavebnici, kterou sis tolik přál!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak můj šestiletý bratr s pečlivostí skládá všechny své narozeninové peníze do obálky. Jeho ruce se třásly, ale oči měl jasné a rozhodné. „Adam nemá ani pořádné boty. A já mám dvoje,“ odpověděl tiše, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.

Byl to den jeho narozenin a v našem malém bytě v paneláku na sídlišti v Pardubicích voněla bábovka. Mamka s taťkou se hádali v kuchyni, protože peněz nebylo nikdy dost a Ivanova gesta je zaskočila. „To je hezký, ale my taky nemáme na rozhazování,“ sykla mamka, když se dozvěděla, co Ivan zamýšlí. Taťka jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou.

Adam byl nový kluk ve třídě. Přistěhovali se s maminkou z Mostu, protože jeho táta je opustil. Adam byl tichý, nosil staré oblečení a často seděl sám. Děti se mu smály, že má roztrhané boty a svačinu zabalenou v novinách. Já sama jsem se mu radši vyhýbala – nechtěla jsem být terčem posměchu taky.

Ale Ivan byl jiný. Jednou jsem ho viděla, jak Adamovi podává jablko a říká: „Můžeš si vzít půlku.“ Adam se usmál poprvé za celý měsíc.

Když Ivan předal obálku paní učitelce Novotné, ve třídě zavládlo ticho. „To je od tebe moc hezké, Ivane,“ řekla paní učitelka dojatě, ale pak se zamračila. „Ale víš, že bys měl myslet i na sebe?“

Doma to vyvolalo bouři. Taťka bouchl do stolu: „Tohle není naše starost! Každý má svých problémů dost.“ Mamka se rozplakala: „Co když nám pak bude něco chybět?“ Já jsem jen stála v koutě a sledovala Ivana, který vypadal menší než kdy jindy, ale zároveň nějak větší.

Večer jsem slyšela rodiče šeptat za zavřenými dveřmi. „Co když ho budou ostatní využívat? Co když si z něj budou dělat srandu?“ ptala se mamka úzkostně. Taťka jen vzdychl: „Možná bychom si měli vzpomenout, jaké to bylo, když jsme sem přišli my.“

Druhý den ve škole začali ostatní děti šeptat. Někteří se Ivanovi smáli, jiní mu záviděli pozornost. Ale něco se změnilo – Adam už neseděl sám. Přisedla jsem si k nim o přestávce a poprvé jsem se Adamovi podívala do očí. „Děkuju,“ zašeptal. Bylo mi trapně, že jsem mu nikdy nepomohla.

Za pár dní začali nosit drobnosti i další děti – někdo přinesl pastelky, někdo starší mikinu. Paní učitelka Novotná pověsila na nástěnku nápis: „Malé ruce dělají velké věci.“ Ve městě se o tom začalo mluvit. Někteří rodiče byli pyšní, jiní naštvaní – prý proč by jejich děti měly pomáhat někomu cizímu.

Jednou večer přišel taťka domů později než obvykle. Sedl si k Ivanovi a dlouho mlčel. Pak řekl: „Víš, Ivane, když jsem byl malý, taky jsem neměl nové boty. A nikdo mi nepomohl.“ Ivan ho objal a já viděla v taťkových očích slzy.

Ale ne všichni byli nadšení. Sousedka paní Dvořáková si stěžovala mamce na chodbě: „To je dneska móda – dělat ze sebe svatouška! A co až budou potřebovat naši?“ Mamka jen pokrčila rameny, ale večer mi řekla: „Někdy je těžké být dobrý, když ostatní nechápou proč.“

Jednoho dne přišel Adam do školy v nových botách. Usmíval se od ucha k uchu a poprvé ho bylo slyšet smát se nahlas. Ale zároveň začaly kolovat řeči – že jeho máma prý peníze utratila za cigarety, že Adam stejně nikdy nezapadne.

Ivan byl smutný. „Udělali jsme to špatně?“ ptal se mě večer v pokoji. Objala jsem ho: „Ne, Ivane. Udělal jsi to správně. Ale někdy lidi prostě nechtějí vidět dobro.“

Naše rodina se změnila. Taťka začal být víc doma a méně mrzutý. Mamka začala péct bábovku i pro sousedy. Já jsem pochopila, že odvaha není jen o velkých činech, ale i o tom stát si za svým, když ostatní nesouhlasí.

Dnes už jsme oba starší a Adam je naším kamarádem dodnes. Ale často si vzpomenu na ten den a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké udělat správnou věc? A proč máme strach pomáhat druhým?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že dobrota je nakažlivá – nebo že ji svět spíš potrestá?