Pozvala jsem svou bývalou snachu k sobě domů: Ztratila jsem tím svého syna?

„Mami, proč jsi to udělala? Proč jsi ji pozvala?“ Tomáš stál ve dveřích kuchyně, ruce zaťaté v pěst a oči plné výčitek. Lucie seděla u stolu s hlavou sklopenou a děti se tiše krčily za ní. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky.

Všechno to začalo před rokem. Můj syn Tomáš se rozvedl s Lucií po sedmi letech manželství. Bylo to těžké období – hádky, výčitky, slzy. Snažila jsem se být nestranná, ale vždycky jsem měla slabost pro Lucii. Byla to dobrá žena a hlavně skvělá matka mých dvou vnoučat, Aničky a Filípka. Když mi jednoho dne zavolala, že ji majitel bytu vyhodil a ona nemá kam jít, neváhala jsem ani minutu.

„Přijeďte ke mně. Máme tu dost místa,“ řekla jsem jí do telefonu a v duchu si představovala, jak se děti zase smějí na zahradě, jak Lucie peče bábovku a v domě je zase živo. Netušila jsem, jak moc tím všechno změním.

První týdny byly krásné. Děti běhaly po domě, smály se a Lucie mi pomáhala s domácností. Večer jsme si povídaly u čaje a já měla pocit, že mám konečně zase rodinu pohromadě. Jenže Tomáš začal chodit čím dál méně. Nejprve říkal, že má hodně práce, pak už ani nevolal.

Jednoho dne přišel nečekaně domů. Seděli jsme zrovna u večeře. „Co tady děláš?“ vyštěkl na Lucii místo pozdravu. Děti ztichly a já cítila, jak se napětí v místnosti dá krájet. „Tomáši, Lucie s dětmi tu teď bydlí. Neměla kam jít,“ snažila jsem se vysvětlit situaci.

„A tys jí musela hned nabídnout střechu nad hlavou? Co já? Nezeptala ses mě ani na názor!“ křičel na mě. V tu chvíli jsem poprvé pocítila pochybnost. Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem zradila vlastního syna?

Tomáš odešel a od té doby se doma ukazoval jen zřídka. Když přišel, byl odměřený a s Lucií téměř nemluvil. Děti byly zmatené – ptaly se mě, proč je tatínek smutný a proč už s nimi nechce chodit na hřiště.

Jednou večer jsme s Lucií seděly u stolu a ona se rozplakala. „Marie, možná bychom měly odejít. Nechci ti ničit vztah se synem.“ Objala jsem ji a řekla: „Nejsi na vině ty. Já jsem tě sem pozvala, protože tě mám ráda a nechci tě nechat na ulici.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom, co je správné. Vždyť Tomáše miluju nade vše – byl to jen on a já proti celému světu tolik let! Ale Lucie i děti jsou teď taky moje rodina. Můžu je jen tak vyhodit?

Jednoho dne mi Tomáš zavolal. „Mami, potřebuju si s tebou promluvit.“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Seděl naproti mně, vypadal unaveně a starší než dřív.

„Mám pocit, že už nejsem vítaný ve vlastním domě,“ řekl tiše. „Všichni jsou na straně Lucie. Děti mě mají za zlého tátu.“

„To není pravda,“ bránila jsem ho. „Jen… prostě to byla nouzová situace.“

„A co já? Jsem tvůj syn! Proč jsi mě nikdy nebránila? Proč jsi mi nikdy neřekla, že tě to bolí?“

Neměla jsem odpověď. Jen jsem tam seděla a dívala se na něj, jak se mu třesou ruce.

Po návratu domů jsem dlouho přemýšlela. Lucie mi nabídla, že si najde podnájem i kdyby to znamenalo bydlet v garsonce na okraji města. Děti plakaly, když slyšely o stěhování.

Nakonec jsem svolala rodinnou poradu. Seděli jsme všichni v obýváku – já, Tomáš, Lucie i děti.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem nejistě. „Vím, že to není jednoduché pro nikoho z nás. Ale nechci přijít ani o vás, Tomáši, ani o Lucii s dětmi.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Chci být součástí života svých dětí. Ale potřebuju čas.“

Lucie kývla: „Rozumím ti. Nechci ti brát rodinu.“

Bylo to těžké období plné slz i hádek. Nakonec si Lucie našla malý byt nedaleko školy dětí a já jí pomohla s vybavením i stěhováním. S Tomášem jsme spolu začali znovu mluvit – pomalu, opatrně.

Občas si říkám: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla myslet víc na svého syna? Je možné být spravedlivý ke všem? Co byste udělali vy na mém místě?