Poslední paprsek: Jak jsme se loučili s naší Klárkou v slzách a naději

„Ne, prosím, ještě ne…“ šeptala jsem, zatímco jsem tiskla drobnou ručku své Klárky. V nemocničním pokoji bylo ticho, které křičelo hlasitěji než jakýkoli pláč. Vedle mě stál Petr, můj muž, a jeho oči byly zarudlé od slz, které se už ani nesnažil skrývat. Lékařka, paní doktorka Novotná, stála u nohou postýlky a její hlas byl tichý, ale pevný: „Je mi to moc líto. Klárka už sama nedýchá. Můžeme ji nechat odejít důstojně…“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Ještě včera jsme si hrály s plyšovým medvědem na koberci v obýváku našeho panelákového bytu v Brně. Klárka se smála tím svým zvonivým smíchem a já jí slíbila, že zítra půjdeme na hřiště. Jenže ráno už nevstala. Záchranka přijela během deseti minut, ale i tak to bylo pozdě. Meningitida. Slovo, které jsem do té doby znala jen z letáků v čekárně u dětského lékaře.

„Co teď budeme dělat?“ zašeptal Petr a já cítila jeho ruku na svém rameni. „Jak to máme říct rodičům? Jak to máme říct sobě?“

Seděla jsem u Klárky a hladila ji po vláskách. Všechno ve mně křičelo, že to není fér. Proč zrovna ona? Proč zrovna my? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem si stěžovala na nevyspání, na nepořádek v bytě, na to, že nemám čas na sebe. Teď bych dala cokoliv za to, abych mohla ještě jednou uklidit rozházené kostky nebo utřít rozlitý čaj.

Do pokoje přišla sestřička s papíry v ruce. „Paní Nováková… vím, že je to těžké, ale chtěla bych se zeptat… Zvažovala jste někdy darování orgánů?“

Zamrazilo mě. „Cože?“

Sestřička byla laskavá. „Vím, že je to hrozně těžké rozhodnutí. Ale Klárka by mohla zachránit jiné děti…“

Podívala jsem se na Petra. Mlčel, ale v očích měl stejnou bolest jako já. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když už Klárka nebude s námi, může tu být pro někoho jiného. Možná někde jinde maminka právě teď drží za ruku své dítě a modlí se za zázrak.

„Ano,“ řekla jsem nakonec tiše. „Chci, aby její život měl smysl.“

Následující hodiny byly jako ve zlém snu. Papíry, podpisy, nekonečné otázky a odpovědi. Petr volal rodičům a jeho hlas se třásl tak, že jsem ho skoro nepoznávala. Moje maminka přijela do nemocnice během půl hodiny a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se udusím. „Tohle žádná máma nemá zažít,“ šeptala mi do vlasů.

Když přišel čas rozloučit se naposledy, seděla jsem u Klárky a zpívala jí její oblíbenou ukolébavku: „Spi, Klárko, spi…“ Slzy mi stékaly po tvářích a kapaly jí do vlásků. Petr seděl vedle mě a držel nás obě v náručí.

Po pohřbu jsme se vrátili do prázdného bytu. Všude byly její věci – růžový hrníček na stole, plyšový medvěd pod postelí, malované obrázky na lednici. Každý kout křičel její jméno. První týdny jsme jen přežívali. Petr chodil do práce jako robot a já seděla doma a dívala se do zdi.

Jednoho dne mi přišel dopis z nemocnice. Psala mi maminka malého Honzíka: „Díky vaší Klárce dnes můj syn žije. Nikdy vám nedokážu dostatečně poděkovat.“ Četla jsem ty řádky pořád dokola a poprvé po dlouhé době jsem pocítila něco jako klid. Možná přece jen všechno nebylo zbytečné.

Začali jsme chodit na skupinová setkání rodičů po ztrátě dítěte. Poprvé jsem slyšela příběhy jiných matek – paní Dvořáková přišla o syna při autonehodě, paní Kovářová o dceru kvůli leukémii. Najednou jsem nebyla sama ve svém smutku.

Jednou večer jsme s Petrem seděli na balkoně a dívali se na západ slunce nad Brnem. „Myslíš, že jsme udělali správně?“ zeptal se tiše.

Položila jsem mu hlavu na rameno a odpověděla: „Nevím… Ale vím, že Klárka by chtěla pomoci ostatním dětem.“

Dnes už uplynul rok od chvíle, kdy jsme Klárku naposledy pohladili po vláskách. Bolest nikdy nezmizí úplně – naučila jsem se s ní žít. Každý den myslím na to, jak by asi vypadala dnes, co by říkala, jak by se smála.

Ale když vidím fotku malého Honzíka s úsměvem na tváři, vím, že naše rozhodnutí mělo smysl.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na poslední paprsek slunce nad městem a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Měla bych tolik odvahy i dnes? Co byste udělali vy?