Mezi čtyřmi stěnami: Příběh o vině, lásce a rozhodnutí

„Proč jsi mě sem dala, Aničko?“ Její hlas byl tichý, zlomený, a přesto v něm zaznívala výčitka, která mě bodla přímo do srdce. Seděla na posteli v pokoji, který voněl dezinfekcí a levandulí, a její ruce se třásly. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého srdce.

„Mami, já… já už jsem to doma nezvládala. Potřebuješ péči, kterou ti nemůžu dát,“ šeptla jsem a snažila se potlačit slzy. Věděla jsem, že to není dostatečné vysvětlení. Že žádná slova nevyváží pocit zrady, který teď cítila.

Moje maminka, Marie Novotná, byla vždycky silná žena. Vychovala mě sama poté, co táta odešel za jinou. Byla učitelka na základní škole v našem malém městě u Hradce Králové. Vždycky měla čas na děti z ulice, na sousedy, na mě. Ale stáří je kruté a Alzheimer ještě krutější. Poslední rok byl jako noční můra – zapomínala vařit, ztrácela se v našem bytě, někdy mě nepoznávala.

Jednou v noci jsem ji našla na chodbě domu, jak se snaží otevřít dveře do sklepa. Myslela si, že jde do školy. Tehdy jsem pochopila, že už to sama nezvládnu. Ale když jsem podepisovala papíry v domově důchodců Na Výsluní, měla jsem pocit, že podepisuju rozsudek smrti pro naši rodinu.

Teď tu sedím naproti ní a ona se na mě dívá těma velkýma očima plnýma bolesti a nepochopení. „Vždyť jsme si slíbily, že budeme spolu až do konce,“ zašeptá.

„Já vím, mami…“ Hlas se mi zlomí. „Ale já už nemůžu. Práce, děti… Jsem pořád sama. Bojím se o tebe každou minutu.“

Vzpomínám si na poslední hádku s bratrem Petrem. „Ty ji tam chceš dát? Jsi normální? Máma by to nikdy neudělala tobě!“ křičel na mě do telefonu. Ale on bydlí v Brně a přijede jednou za měsíc. Všechno bylo na mně.

Doma mi zůstala jen prázdná postel a ticho. Děti – Tomáš a Klárka – se ptaly: „Kdy přijde babička domů?“ A já jim neuměla odpovědět.

V domově je maminka často zmatená. Jednou mi volali: „Paní Novotná dneska plakala celé dopoledne.“ Jindy mi řekli, že se pohádala s jinou paní kvůli polštáři. Když přijdu na návštěvu, někdy mě pozná, jindy si myslí, že jsem sestřička.

Jednoho dne jsem přišla a slyšela ji zpívat starou písničku: „Ach synku, synku…“ Seděla u okna a dívala se ven na zahradu. Přisedla jsem si k ní.

„Mami, jak se máš?“ zeptala jsem se opatrně.

Podívala se na mě a usmála se: „Dneska je hezky. Přijdeš zase?“

„Přijdu,“ slíbila jsem.

Ale když jsem odcházela, slyšela jsem ji šeptat: „Proč mě tu nechala?“

Doma jsem brečela do polštáře. Cítila jsem se jako nejhorší dcera na světě. Volala jsem Petrovi: „Přijeď za mámou! Já už nevím, co mám dělat.“

Petr přijel o víkendu. Seděli jsme spolu v kuchyni domova důchodců a hádali se potichu:

„Měla jsi ji nechat doma! Najali bychom pečovatelku!“

„Za co? Ty víš, kolik to stojí? A kdo by ji hlídal v noci? Ty? Nebo já po noční?“

Petr mlčel. Věděl to stejně dobře jako já.

Maminka nás pozorovala z rohu místnosti. Najednou přišla k nám a položila mi ruku na rameno: „Neplačte kvůli mně. Já už stejně všechno zapomněla.“

Bylo to poprvé, co jsem pochopila, že ona trpí možná méně než já. Že moje vina je větší než její bolest.

Začala jsem chodit do podpůrné skupiny pro rodiny lidí s demencí. Tam jsem poprvé slyšela od jiné ženy: „Někdy je láska i pustit toho druhého tam, kde je o něj postaráno.“

Ale pořád mám v sobě otázky: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší přijmout realitu a snažit se být tu pro ni tak často, jak jen můžu?

Když dnes odcházím z návštěvy a vidím maminku spokojeně spát pod dekou s vyšitými kopretinami, říkám si: Možná je tohle nejlepší možné řešení pro nás obě.

Ale co když jednou budu na jejím místě já? Odpustí mi moje děti? Nebo budu i já čekat u okna a ptát se: Proč mě tu nechali?