Moje tchyně ví všechno nejlíp: Jak se moje rodina rozpadala pod její kontrolou

„Tohle není tvoje kuchyně, Petro! Tady rozhoduje Jana a já,“ ozvalo se za mnou, když jsem v neděli ráno sáhl po hrnci na kávu. Stál jsem tam, v našem vlastním bytě na Jižním Městě, a cítil se jako vetřelec. Paní Novotná, moje tchyně, už zase přijela „jen na skok“ a během pěti minut převzala velení. Jana stála u dřezu, nervózně si hrála s prstenem a ani se na mě nepodívala.

„Mami, nech to být, Petr to zvládne,“ zkusila Jana tiše, ale její hlas zněl spíš prosebně než rozhodně.

„Ale prosím tě, vždyť víš, jak to dopadlo minule. Kdo pak musel drhnout připálený hrnec? A kdo ti radil s tím receptem na svíčkovou? Já! Tak mě nech pomoct.“

Zhluboka jsem se nadechl. Už několik měsíců jsem měl pocit, že žiju ve stínu své tchyně. Když jsme s Janou chodili, byla samostatná, vtipná a měla vlastní názor. Ale od svatby jako by se všechno změnilo. Paní Novotná u nás byla skoro každý víkend – někdy i přes týden. Všechno komentovala: jak máme zařízený byt, co jíme, jak vychováváme naši malou Aničku.

Začalo to nenápadně. „Péťo, nemyslíš, že by Anička měla spát déle?“ „Janičko, proč mu dovoluješ tolik piva?“ „Já bych to takhle nedělala…“ Nejprve jsem to bral s nadhledem. Ale když mi začala přerovnávat ponožky ve skříni a vyhazovat moje oblíbené hrníčky („Tohle je kýč!“), začal jsem cítit vztek.

Jednou večer jsem to už nevydržel. Seděli jsme s Janou u televize a já se odhodlal: „Jano, myslíš, že by tvoje máma mohla omezit návštěvy? Potřebujeme taky trochu soukromí.“

Jana ztuhla. „Ale ona to myslí dobře. Pomáhá mi. Víš, jak je to s Aničkou těžké…“

„Ale my jsme rodina! My dva! Ne ona!“

Jana se rozplakala. „Já to sama nezvládnu…“

A tehdy mi došlo, že nejsem jen manžel – jsem vetřelec v jejich symbióze. Jana bez své matky nedokázala udělat žádné rozhodnutí. Když jsme vybírali školku pro Aničku, rozhodovala paní Novotná. Když jsme chtěli jet na dovolenou do Krkonoš, paní Novotná nám našla „lepší penzion“ v jižních Čechách – a samozřejmě jela s námi.

Začal jsem být podrážděný a hádky přibývaly. Jednou jsem přišel domů a slyšel za dveřmi kuchyně tlumené hlasy:

„Mami, Petr je poslední dobou nějaký jiný…“

„To víš, chlapi jsou jako děti. Musíš ho držet zkrátka. Jinak ti přeroste přes hlavu.“

Chtěl jsem vtrhnout dovnitř a něco říct, ale místo toho jsem odešel na balkon a zapálil si cigaretu – i když jsem slíbil Janě, že už nekouřím.

Vrchol přišel o Vánocích. Chtěl jsem poprvé uspořádat štědrovečerní večeři jen pro naši malou rodinu. Jana souhlasila – ale jen do chvíle, než jí máma zavolala.

„Janičko, přece mě nenecháte samotnou! A kdo upeče ten pravý bramborový salát?“

A tak jsme zase seděli všichni u jednoho stolu – já, Jana, Anička a paní Novotná. Když mi podávala kapra, usmála se tím svým vítězným úsměvem: „Vidíš, Péťo? Bez rodiny by to nebyly Vánoce.“

Po večeři jsem šel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Cítil jsem se zlomený. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem ustoupil – kvůli klidu, kvůli Janě… Ale co já? Kde je moje místo?

Začal jsem trávit víc času v práci. Doma mě čekala jen další kritika nebo ticho mezi mnou a Janou. Jednou večer jsem přišel později než obvykle a našel Janu sedět v kuchyni s paní Novotnou.

„Péťo, musíme si promluvit,“ řekla Jana tiše.

„Ano?“

„Myslím… myslím, že bychom si měli dát pauzu.“

Paní Novotná se tvářila spokojeně.

Odešel jsem k rodičům do Dejvic. Táta mi nalil panáka slivovice a mlčky mě poplácal po rameni.

Dny plynuly jeden za druhým. S Janou jsme se vídali jen kvůli Aničce. Byla smutná, ale pořád volala mámě pro radu – i ohledně rozvodu.

Jednou mi Anička řekla: „Tatínku, proč už nejsme všichni spolu?“

Co jí mám říct? Že někdy láska nestačí? Že když jeden člověk neumí žít bez své matky, druhý zůstane navždy outsiderem?

Teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Měl jsem bojovat víc? Nebo odejít dřív? Kolik rodin v Česku rozbije právě tohle neviditelné pouto mezi matkou a dcerou?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec vyhrát proti vlastní tchyni?