Můj syn a jeho žena nechtějí opustit byt, který jsme jim půjčili na rok

„Mami, my prostě nemáme kam jít! Nech nás tu ještě aspoň půl roku,“ slyším už potřetí tento týden z úst svého syna Tomáše. Stojí ve dveřích našeho bytu na Vinohradech, ruce sepjaté, oči sklopené. Jeho žena Petra sedí na gauči, tvář schovanou v dlaních. Vzduch je hustý, napětí by se dalo krájet. Můj muž Pavel mlčí a jen si nervózně pohrává s klíči od auta.

Nikdy jsem si nemyslela, že se naše rodina dostane do takové situace. Když Tomáš s Petrou před rokem přišli s prosbou, jestli by mohli bydlet v našem druhém bytě na Žižkově, neváhala jsem ani minutu. Byli čerstvě po svatbě, oba začínali v nových zaměstnáních a ceny nájmů v Praze jsou šílené. Dohodli jsme se, že jim byt půjčíme na rok, než si našetří na vlastní bydlení nebo najdou něco menšího. Byla jsem pyšná, že můžeme pomoci.

Jenže rok uplynul jako voda a místo radostného stěhování přišlo mlčení. Pak výmluvy. Pak hádky. A teď už třetí měsíc slyším stále dokola stejnou prosbu: „Ještě chvíli.“

„Tomáši, my jsme ti to slíbili na rok. Potřebujeme ten byt pro sebe – víš, že Pavlovi se zhoršuje zdraví a schody v našem starém domě už nezvládá,“ snažím se vysvětlit klidně, i když uvnitř mě to vře. Petra se na mě podívá s očima plnýma slz: „Ale my opravdu nemáme kam jít! Všude chtějí kauci, provizi… Já jsem teď přišla o práci a Tomášův plat sotva stačí na jídlo.“

Pavel se konečně ozve: „Petro, Tomáši, my vás máme rádi, ale taky máme svoje potřeby. Nechceme vás vyhazovat na ulici, ale musíte pochopit, že tohle není řešení.“

Tomáš se rozčílí: „Takže nás prostě vyhodíte? Po tom všem? To je rodina?“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží při sobě. Ale co když právě tohle je chvíle, kdy musím myslet i na sebe?

Začínám vzpomínat na dětství Tomáše. Byl to kluk plný energie, vždycky ochotný pomoci. Když mu bylo deset, rozbil okno u sousedů a přišel se mi sám přiznat. Tehdy jsem byla pyšná na jeho čestnost. Kde je teď ten kluk? Proč mám pocit, že mě vydírá?

Večer sedím s Pavlem v kuchyni a přemýšlíme, co dál. „Možná jsme je moc rozmazlili,“ říká tiše Pavel. „Možná jsme jim měli dát jasné hranice hned od začátku.“

„Ale vždyť jsou to naše děti…“ šeptám.

Pavel pokrčí rameny: „Děti ano, ale dospělí lidé. Musí se naučit postarat sami o sebe.“

Další den přijde Tomáš s Petrou znovu za námi. Tentokrát je Tomáš odhodlaný: „Mami, tati, já chápu, že to není jednoduché. Ale kdybyste nám mohli pomoct aspoň s kaucí na nový byt…“

Pavel už nevydrží: „Tomáši! My jsme vám dali střechu nad hlavou na rok zadarmo! Kolik myslíš, že bychom za ten byt dostali od nájemníků? My taky nejsme milionáři!“

Petra začne plakat: „Já už to nezvládám…“

Cítím se rozpolcená. Na jednu stranu chápu jejich zoufalství – sama jsem kdysi začínala v malém podnájmu s Pavlem a každá koruna byla dobrá. Na druhou stranu mám pocit, že mě vlastní dítě zneužívá.

Začínají se ozývat i další členové rodiny. Moje sestra Jana mi volá: „Aleno, nesmíš si to nechat líbit! Oni si z tebe udělají služku!“ Moje máma zase říká: „Musíš být trpělivá, vždyť jsou mladí…“

V práci jsem unavená, nemůžu spát. Každý den čekám další hádku nebo prosbu o čas navíc. Přestávám si užívat i obyčejné věci – kávu na balkoně, procházky v parku.

Jednoho večera přijde Tomáš s Petrou s novým návrhem: „Co kdybychom vám platili aspoň nějaký nájem? Ne moc, ale aspoň něco…“

Pavel odmítne: „Nejde o peníze! Jde o princip! My ten byt potřebujeme!“

A tak se točíme v kruhu. Nikdo nechce ustoupit.

Začínám přemýšlet – kde jsme udělali chybu? Měli jsme být přísnější? Nebo je chyba v dnešní době, kdy mladí nemají šanci našetřit na vlastní bydlení? Nebo je chyba ve mně – že neumím říct dost?

Dnes večer sedím sama u stolu a píšu tyto řádky. Cítím smutek i vztek zároveň. Miluju svého syna, ale zároveň mám pocit zrady.

Ptám se sama sebe: Je možné být dobrou matkou a zároveň si stát za svým? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Co byste udělali vy na mém místě?