Sobota, která mi vzala klid – Příběh paní Aleny v supermarketu

„Paní, prosím vás, posuňte se dál, blokujete pás!“ ozvalo se za mnou netrpělivě. Otočila jsem se a spatřila mladou ženu s dítětem v náručí, jak nervózně přešlapuje. Snažila jsem se usmát, ale v tu chvíli jsem už cítila, jak mi srdce buší až v krku. Prohrabávala jsem kabelku, kapsy kabátu, dokonce i igelitku s rohlíky – peněženka nikde.

„Omlouvám se, já… já ji tu někde musím mít,“ šeptla jsem pokladní, která už začínala být netrpělivá. Za mnou fronta rostla a lidé si začali šeptat. „To je zase něco,“ zaslechla jsem. „To je na celý den.“

Pocit trapnosti mě pálil až do morku kostí. Vždyť jsem jen chtěla koupit pár věcí na víkend – máslo, mléko, trochu šunky pro vnuka. Najednou jsem byla středem pozornosti, ale ne tak, jak bych si přála. Pokladní zavolala vedoucího a ten zase bezpečnostní službu.

„Paní, kdy jste naposledy peněženku viděla?“ zeptal se mě mladý muž v uniformě. „Před chvílí u pečiva… myslím,“ odpověděla jsem nejistě. V hlavě mi hučelo a ruce se mi třásly. „Můžeme vám prohledat tašku?“ zeptal se stroze. Přikývla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Lidé kolem mě stáli a pozorovali mě jako nějakou zlodějku. Někteří si mě fotili na mobil. „To je dneska běžné, babky kradou,“ zaslechla jsem další hlas. Nikdo mi nenabídl pomoc, nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuju vodu nebo si sednout.

Najednou mi bylo zle. Sedla jsem si na studenou dlažbu vedle pokladny a snažila se popadnout dech. Někdo zavolal záchranku – prý omdlévám. Přijeli policisté i zdravotníci. Policista mě vyslýchal před zraky všech zákazníků: „Měla jste u sebe větší obnos? Nebyla jste zmatená?“ Cítila jsem se jako podezřelá zločinku místo oběti.

Záchranářka mi podala vodu a pohladila mě po ruce: „Nebojte se, paní Aleno, to bude dobré.“ Byla první, kdo mi za celé to dopoledne projevil trochu lidskosti.

Když přijela dcera Jana, byla rozčilená: „Mami, proč jsi mi nezavolala hned? Proč jsi šla sama?“ V jejím hlase byla výčitka i starost zároveň. „Nechtěla jsem tě obtěžovat… vždyť je to jen nákup,“ odpověděla jsem tiše.

Doma jsme pak seděly u stolu a Jana mi vyčítala: „Víš, že už nejsi nejmladší? Co kdyby ti někdo ublížil? Proč jsi tak tvrdohlavá?“ Cítila jsem se jako malé dítě. Můj syn Petr mi druhý den volal: „Mami, musíš být opatrnější. Dneska už lidi nejsou jako dřív.“

Ale co když právě tohle je ten problém? Lidé nejsou jako dřív. Dřív by někdo pomohl, podal ruku, zeptal se, jestli nepotřebuju pomoc. Dneska jen soudí a fotí na mobil.

Peněženku našli až večer – někdo ji vyhodil do popelnice za supermarketem. Peníze byly pryč, doklady taky. Musela jsem běhat po úřadech a vysvětlovat, co se stalo. Všude jsem cítila stejný odstup – „to je ta stará paní, co si neumí pohlídat věci“.

Od té doby už do supermarketu chodím jen s Janou nebo Petrem. Sama už nemám odvahu. Každý pohled cizích lidí mě bodá jako nůž.

Někdy v noci přemýšlím: Kdy jsme přestali být lidmi? Kdy jsme zapomněli na soucit? A proč je stáří najednou synonymem pro slabost a obtíž? Možná nejsem jediná, kdo to cítí.

Co myslíte vy? Máme ještě šanci změnit svět kolem sebe – nebo už je pozdě?