Rozvod byl teprve začátek: Jak mi bývalý manžel a tchyně chtěli vzít syna i štěstí

„Nechci, abys mi ho brala! Slyšíš? On patří k nám!“ křičela na mě paní Novotná, moje bývalá tchyně, zatímco jsem v předsíni zoufale držela za ruku svého osmiletého syna Filipa. Jeho oči byly plné slz a já cítila, jak se mi hroutí svět. V tu chvíli jsem si uvědomila, že rozvod nebyl koncem mého trápení, ale teprve jeho začátkem.

Jmenuji se Petra a můj život se nikdy nevyvíjel podle mých představ. Vdávala jsem se mladá, zamilovaná do Tomáše Novotného, který mi slíbil lásku a bezpečí. Jenže už po svatbě jsem pochopila, že v našem manželství budu vždycky až na druhém místě – hned po jeho matce. Paní Novotná byla typická česká tchyně: všechno věděla nejlíp, do všeho mluvila a nikdy nenechala nikoho na pochybách, kdo v rodině rozhoduje. Tomáš byl její poslušný synáček a já… já byla jen ta, co vaří, pere a stará se o Filipa.

„Petro, proč jsi mu zase dala tu čokoládu? Víš přece, že má sklony k nadváze!“ vyčítala mi tchyně pokaždé, když jsem se snažila Filipovi udělat radost. Tomáš jen mlčky přikyvoval. Roky jsem žila v jejich stínu, dusila v sobě vztek i smutek a snažila se být tou nejlepší mámou i manželkou. Ale jednoho dne už to nešlo dál.

Rozvod byl těžký. Tomáš mě obviňoval ze všeho možného – prý jsem špatná matka, neschopná žena a navíc hysterka. Tchyně mu sekundovala a dokonce mi vyhrožovala sociálkou. Když soud rozhodl, že Filip bude v mé péči a Tomáš ho bude vídat každý druhý víkend, myslela jsem si, že mám vyhráno. Ale to byl omyl.

Začalo to nenápadně. Filip se po víkendech u otce vracel domů smutný a uzavřený. „Maminko, babička říkala, že bys mě měla nechat tátovi, protože on má větší byt a víc peněz,“ šeptal mi jednou večer. Srdce mi pukalo bolestí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho miluju nade vše a že domov je tam, kde jsme spolu. Ale tlak ze strany Tomáše a jeho matky sílil.

Jednoho dne mi přišel dopis od soudu – Tomáš žádá o svěření Filipa do své péče. Prý nejsem schopná zajistit synovi dostatečné zázemí, protože bydlím v podnájmu na sídlišti v Modřanech a mám jen částečný úvazek v knihovně. Prý Filip potřebuje stabilitu a mužský vzor. Byla jsem zoufalá. Všichni kolem mě – kolegyně v práci, sousedky i vlastní rodiče – měli plnou pusu rad a názorů. „Petro, bojuj! Nesmíš jim ho dát!“ povzbuzovala mě kamarádka Jana.

Začal nekonečný kolotoč soudů, posudků a návštěv sociálních pracovnic. Každé ráno jsem vstávala s knedlíkem v krku a večer usínala s pocitem viny – co když opravdu nejsem dost dobrá máma? Filip byl stále uzavřenější. „Maminko, proč se pořád hádáte?“ ptal se mě jednou tiše při večeři. Neměla jsem odpověď.

Jednoho dne mě sociální pracovnice navštívila neohlášeně. Prohlížela si náš byt, ptala se Filipa na jeho pocity a mě na finanční situaci. Cítila jsem se jako zločinec. Když odešla, rozbrečela jsem se tak, že mě musela utěšovat sousedka paní Dvořáková.

Tomáš mezitím začal Filipa brát na drahé výlety – do aquaparku v Čestlicích, na hory do Krkonoš nebo do Legolandu v Německu. „U táty je to lepší,“ řekl mi jednou Filip bez emocí. Bylo to jako rána pěstí do žaludku.

V den hlavního líčení u soudu jsem měla pocit, že už nemám sílu dál bojovat. Tomáš s matkou seděli naproti mně jako dvě sochy z ledu. Jejich právník předkládal důkazy o jejich finanční stabilitě a lepších podmínkách pro Filipa. Já mohla nabídnout jen lásku a domov plný porozumění.

Když soudkyně položila Filipovi otázku: „U koho bys chtěl bydlet?“ – srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Filip mlčel dlouhé minuty a pak zašeptal: „Chci být s mámou.“

Rozplakala jsem se přímo v soudní síni. Tomáš i jeho matka byli bledí vzteky. Soud rozhodl v můj prospěch – Filip zůstal u mě.

Ale tím to neskončilo. Tchyně mi přestala zdravit na ulici, Tomáš mi dělá naschvály s alimenty a Filip je pořád rozpolcený mezi dvěma světy. Každý den bojuji s pocitem viny i strachu – jestli mu dávám dost lásky, jestli mu nechybí otec nebo jestli ho jednou neztratím úplně.

Někdy večer sedím u okna našeho malého bytu a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik toho ještě musí matka vydržet? A kde je ta hranice mezi bojem za dítě a jeho štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?