Přestala jsem finančně podporovat svého syna a ztratila jsem rodinu: Příběh jedné babičky z Brna

„Mami, potřebujeme ještě těch pět tisíc na školku pro Aničku. Však víš, jak je to dneska drahé.“ Tomášův hlas zněl v telefonu netrpělivě, skoro až podrážděně. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Už několik měsíců jsem byla v důchodu a peníze se mi tenčily rychleji, než jsem čekala. Ale jak mu to mám říct? Jak mám říct vlastnímu synovi, že už nemůžu? Že už nemám?

„Tomáši, já už opravdu nemám z čeho brát. Důchod je sotva na nájem a léky,“ zašeptala jsem do telefonu. Na druhém konci bylo ticho. Pak jen krátké: „Tak to je škoda. Musím končit.“ A zavěsil.

Seděla jsem tam ještě dlouho. Dívala jsem se na fotku malé Aničky na lednici, jak se směje v růžových šatech, které jsem jí koupila k narozeninám. Byla jsem na ni tak pyšná. Když se narodila, Tomáš s Lenkou mě často zvali na návštěvu. Vozila jsem Aničku v kočárku po Lužánkách, pekla jí bábovky a četla pohádky před spaním. Byla jsem šťastná.

Jenže pak přišly prosby o peníze. Nejprve na plenky, pak na školku, později na kroužky a dovolenou. Vždycky jsem dala, co jsem mohla – někdy i víc. Vzala jsem si dokonce brigádu v pekárně, abych jim mohla přilepšit. „Jsi nejlepší maminka na světě,“ říkal mi Tomáš, když si bral obálku s penězi.

Ale teď? Už rok mě nikdo nepozval na návštěvu. Ani telefonát, ani zpráva. Jen ticho. Zkoušela jsem volat, psát, posílala pohledy k narozeninám i Vánocům. Odpověď žádná.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla k nim domů. Zazvonila jsem. Za dveřmi jsem slyšela dětský smích – Anička byla doma! Srdce mi bušilo radostí i nervozitou. Dveře otevřela Lenka.

„Dobrý den, Marie,“ řekla chladně.

„Chtěla jsem jen vidět Aničku…“ začala jsem.

„Teď se to nehodí,“ přerušila mě Lenka. „Máme toho hodně.“

„Ale já… už jsem ji dlouho neviděla…“

„Tomáš říkal, že jste nám přestala pomáhat. Teď máme jiné starosti.“ A zabouchla dveře.

Stála jsem tam jako opařená. Slyšela jsem Aniččin hlas: „Kdo to byl?“ A pak už jen ticho.

Cestou domů jsem brečela. Lidé na ulici se otáčeli, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem se zrazená, opuštěná a hlavně – nepotřebná.

Dny se táhly jeden za druhým. Ráno vstanu, uvařím si kávu a sedím u okna. Dívám se na děti na hřišti pod domem a vzpomínám na časy, kdy tam běhala Anička se mnou za ruku.

Jednou mi zavolala sousedka Jana: „Marie, pojď s námi na výlet do Slavkova! Bude ti líp.“ Ale já odmítla. Neměla jsem náladu na smích a povídání o vnoučatech.

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě. „Proč myslíte, že vás syn přestal navštěvovat?“ ptala se mě paní doktorka Novotná.

„Možná mě nikdy neměl rád… Možná mě potřeboval jen kvůli penězům,“ odpověděla jsem tiše.

„A co vy? Co potřebujete vy?“

Nevěděla jsem. Celý život jsem žila pro druhé – pro Tomáše, pro Aničku… A teď? Kdo vlastně jsem?

Jednoho dne mi přišel dopis od Tomáše. Krátký, strohý:

„Mami,
Děkujeme za vše, co jsi pro nás udělala. Teď už si poradíme sami.
Tomáš“

Žádné pozvání, žádné vysvětlení. Jen konec.

Začala jsem psát deník – abych nezapomněla, kdo jsem byla a co všechno jsem obětovala. Psala jsem o nocích strávených v nemocnici u Tomáše s horečkou, o jeho prvním kole, které jsem koupila za poslední peníze z výplaty, o jeho maturitě i svatbě s Lenkou.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.

„Babičko?“ ozval se tichý hlásek.

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

„Aničko! To jsi ty?“

„Ano… Maminka spí a já našla tvé číslo v tátově starém mobilu… Chybíš mi.“

Slzy mi tekly po tvářích.

„I ty mně moc chybíš, zlatíčko.“

„Přijdeš někdy zase? Můžeme jít spolu na hřiště?“

„Já bych moc ráda… Ale musíš se zeptat maminky a tatínka.“

„Dobře… Mám tě ráda.“

„Já tebe taky.“

Telefonát skončil a já seděla dlouho v tichu. Bylo to jako paprsek světla v temnotě.

Možná ještě není všemu konec… Možná jednou Anička přijde sama.

Ale proč je to tak těžké? Proč rodina dokáže být někdy tím největším zdrojem bolesti?

Co byste udělali vy na mém místě? Mám ještě bojovat o svou rodinu – nebo se naučit žít sama pro sebe?