Minuta zpoždění, hodina trápení: Život s tchyní podle jejích pravidel

„Ivano! Je sedm nula pět! Proč ještě nejsou snídaně na stole?“ ozvalo se z kuchyně hlasem, který by probudil i mrtvého. Otevřela jsem oči a na vteřinu jsem doufala, že to byl jen sen. Ale nebyl. Už dva roky žiji v domě svého manžela Petra a jeho matky Boženy – a každý den začíná stejně.

Vstala jsem, oblékla si župan a šourala se do kuchyně. Božena už stála u linky, ruce v bok, pohled přísný jako vždy. „Víš, že Petr má rád čerstvé rohlíky. Proč jsi je ještě nepřinesla?“ vyštěkla na mě, aniž by mi dala šanci odpovědět. Petr seděl u stolu, schovaný za novinami, a dělal, že tam není.

„Promiňte, hned skočím do pekárny,“ zamumlala jsem a popadla peněženku. Venku byl listopadový mráz, ale aspoň jsem mohla na chvíli dýchat bez jejího dozoru. Když jsem se vracela, přemýšlela jsem, jak dlouho to ještě vydržím. Každý den stejný kolotoč: snídaně přesně v sedm, oběd ve dvanáct, večeře v šest. Všechno podle Boženina rozvrhu.

Když jsem položila rohlíky na stůl, Božena mě sjela pohledem: „Příště si přivstaň. Takhle to u nás nechodí.“ Petr mlčel. Vždycky mlčí. Někdy mám pocit, že jsem v tomhle domě jen hostem – a ne vítaným.

Jednou večer, když jsem myla nádobí, přišla Božena do kuchyně a začala kontrolovat, jestli jsem všechno pořádně utřela. „Ivano, tady je flek! Copak tě to maminka nenaučila?“ Její slova mě bodla hlouběji než cokoliv jiného. Moje maminka zemřela před třemi lety a od té doby jsem hledala nový domov – místo, kde bych mohla být sama sebou. Ale tady jsem byla jen služka.

Petr přišel za mnou až pozdě večer. „Prosím tě, snaž se s mámou vycházet. Je to pro ni těžké, když tu má někoho nového.“ Otočila jsem se k němu: „A co já? Pro mě to není těžké? Každý den mě ponižuje a ty se jen díváš.“ Petr sklopil oči: „Já… nechci hádky.“

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechno, co mě trápilo – Boženiny poznámky, Petrovo mlčení, vlastní pocit bezmoci. Jednou jsem si dovolila přijít domů až v devět večer – byla jsem s kamarádkou Lenkou v kavárně. Když jsem otevřela dveře, Božena už čekala v předsíni: „Kde jsi byla? Víš vůbec, kolik je hodin? Tady nejsi na internátu!“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

Další den jsem se rozhodla promluvit si s Petrem vážněji. „Petře, takhle to dál nejde. Potřebuju svůj prostor. Chci mít pocit domova.“ On jen pokrčil rameny: „Nemáme peníze na vlastní byt. A máma je už stará…“

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou mě vedoucí Jana zavolala do kanceláře: „Ivano, děje se něco doma? Můžeš mi věřit.“ Rozbrečela jsem se před ní jako malá holka.

Jednoho dne přišla rána – Božena našla můj deník. Přišla za mnou do pokoje s tváří rudou vzteky: „Tak takhle o mně píšeš? Že jsem tyranka? Že tě dusím?“ Srdce mi bušilo až v krku. „To jsou moje pocity… Neměla jste právo to číst!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.

Následovala hádka, kterou slyšeli i sousedi. Petr stál mezi námi jako socha – neschopný zasáhnout. Nakonec Božena práskla dveřmi a já zůstala stát uprostřed kuchyně se slzami v očích.

Ten večer jsem sbalila pár věcí a odešla k Lence. Celou noc jsme si povídaly o tom, co znamená svoboda a kde jsou hranice obětování se pro rodinu. Ráno mi Lenka řekla: „Ivano, máš právo žít svůj život.“

Po týdnu mi Petr volal: „Mám tě rád. Ale nevím, jak to změnit.“ Odpověděla jsem mu: „Musíš si vybrat – buď budeme rodina my dva, nebo budu navždy jen hostem ve vašem domě.“

Dnes už vím, že někdy je třeba říct dost – i když to bolí všechny zúčastněné. Vrátila jsem se domů s podmínkou, že budeme hledat vlastní byt a nastavíme jasná pravidla soužití.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik žen v Česku žije podle cizích pravidel? Kolik z nás má odvahu říct: Teď je řada na mně? Co byste udělali vy na mém místě?