Když láska nestačí: Příběh Tomáše a Jany v době sociálních sítí

„To si děláš srandu, Tomáši? Tohle je tvoje žena?“ ozvalo se mi v hlavě, když jsem četl další komentář pod naší společnou fotkou na Facebooku. Bylo to jako rána pěstí do břicha. Seděl jsem v kuchyni, Jana vařila večeři a já měl chuť rozbít telefon o stůl. Místo toho jsem jen tiše zíral na obrazovku a snažil se pochopit, proč jsou lidé tak krutí.

Jana si všimla mého napětí. „Co se děje?“ zeptala se tiše, s tou svou typickou starostlivostí v očích. Nechtěl jsem jí říct pravdu. Nechtěl jsem, aby věděla, co o ní píšou cizí lidé, kteří ji nikdy neviděli naživo, kteří neznají její smích, její laskavost ani to, jak mi každé ráno připravuje kávu přesně tak, jak ji mám rád.

Ale ona poznala, že něco není v pořádku. „Tomáši, prosím tě, co se děje?“

Položil jsem telefon na stůl a chvíli mlčel. „Lidi na internetu… prostě… jsou zlí,“ vydechl jsem nakonec. „Někteří si myslí, že… že nejsi dost hezká na to, abych byl s tebou.“

Jana ztuhla. Viděl jsem, jak jí v očích probleskla bolest. Sklopila hlavu a začala míchat polévku s takovou silou, až to cinkalo o hrnec.

„To je jedno,“ řekla nakonec tiše. „Na tom nezáleží.“

Ale já věděl, že záleží. Záleželo to mně i jí. Protože jsme žili v době, kdy každý může napsat cokoliv a schovat se za anonymitu. A protože jsme oba věděli, že slova bolí víc než rány.

Ten večer jsme jedli v tichu. Děti si hrály v obýváku a my předstírali, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Druhý den v práci jsem byl jako tělo bez duše. Kolega Petr si mě vzal stranou: „Hele, Tomáši, nečti ty komentáře. Lidi jsou svině.“

„Já vím,“ odpověděl jsem. „Ale proč to dělají? Co jim to dává?“

Petr pokrčil rameny: „Asi mají prázdný život.“

Večer jsem seděl u počítače a díval se na naši svatební fotku. Jana tam byla krásná – ne podle nějakých časopisových měřítek, ale podle těch mých. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsme se poznali na festivalu v Litoměřicích. Smála se tehdy tak nahlas, až se za ní otáčeli lidé. Měla v sobě něco, co mě okamžitě přitáhlo – upřímnost a radost ze života.

Rozhodl jsem se napsat odpověď těm všem anonymům:

„Možná si myslíte, že moje žena není dost hezká. Ale já ji miluju pro všechno, co je – pro její laskavost, sílu a odvahu být sama sebou. Krása není jen o vzhledu. Každý den mi připomíná, co znamená být člověkem. A pokud to někdo nechápe, je mi ho spíš líto.“

Odeslal jsem to a vypnul počítač. Bál jsem se reakce – další vlny nenávisti nebo posměchu. Ale místo toho mi začaly chodit zprávy od lidí, které jsem neznal:

„Díky za odvahu! Mám podobný problém s manželem.“

„Vaše slova mi dala sílu říct příteli, co cítím.“

A pak přišla zpráva od Jany: „Děkuju ti. Jsem ráda, že tě mám.“

Ten večer jsme si sedli spolu na gauč a dlouho mlčeli. Pak Jana řekla: „Víš, někdy mám pocit, že bych měla být jiná… hubenější, hezčí…“

Chytil jsem ji za ruku: „Jano, já tě miluju takovou, jaká jsi. A jestli to někomu vadí, je to jeho problém.“

Rozplakala se mi na rameni. Poprvé od svatby jsem ji viděl tak zlomenou – a zároveň tak statečnou.

Další týdny byly těžké. Lidé psali různé věci – někteří nás podporovali, jiní byli ještě krutější. Ale něco se změnilo: už jsme nebyli sami. Ozývali se nám další páry s podobným příběhem. Začali jsme chodit na setkání lidí, kteří čelili šikaně kvůli vzhledu nebo jinakosti.

Jednou večer jsme seděli s dětmi u stolu a Jana řekla: „Možná bychom mohli napsat článek o našem příběhu.“

„A proč ne?“ usmál jsem se.

Napsali jsme ho spolu a poslali do jednoho internetového magazínu. Odezva byla obrovská – desítky lidí nám psaly své příběhy, sdíleli bolest i naději.

Začal jsem chápat jednu věc: svět je plný zloby i lásky zároveň. Je jen na nás, čemu dáme větší prostor.

Dnes už mě tolik netrápí názory cizích lidí. Důležité je to, co máme doma – smích našich dětí, Janin pohled plný důvěry a vědomí, že jsme spolu prošli něčím těžkým a vyšli z toho silnější.

Někdy si ale večer před spaním kladu otázku: Proč je pro lidi tak těžké přijmout štěstí druhých? A stojí vůbec za to bojovat za lásku ve světě plném předsudků? Co byste udělali vy na mém místě?