Sousedka Alena mi zachránila duši: Když děti odešly, zůstala jsem sama, ale ona mi ukázala, že život nekončí

„Mami, my se zase ozveme, teď máme s dětmi fakt fofr,“ ozvalo se z telefonu a já slyšela, jak v pozadí křičí vnoučata. Položila jsem mobil na stůl a zadívala se z okna na šedé paneláky. Bylo pondělí, venku pršelo a já už třetí den nepromluvila s nikým jiným než s prodavačkou v Albertu.

Nikdy by mě nenapadlo, že samota bolí fyzicky. Po letech, kdy byl byt plný smíchu, hádek i vůně svíčkové, je tu najednou ticho tak husté, že bych ho mohla krájet. Děti odrostly, mají své rodiny, své starosti. Chápu to. Ale někdy mám pocit, že jsem pro ně jen hlas v telefonu, který připomíná povinnost.

Jednoho dne jsem zaslechla na chodbě rámus. Noví sousedé. Slyšela jsem ženský hlas: „Tome, opatrně s tou krabicí! Máš tam hrnky po babičce!“ Otevřela jsem dveře a uviděla ženu v mém věku, jak se snaží přetáhnout těžkou tašku přes práh. „Potřebujete pomoct?“ zeptala jsem se nesměle.

Usmála se na mě: „To by bylo skvělé! Já jsem Alena.“

A tak začalo naše přátelství. Zpočátku jsme si jen vyměňovaly pozdravy na chodbě. Pak mě jednou pozvala na kávu. Seděly jsme u ní v kuchyni, povídaly si o dětech, o manželech – ona byla čerstvě rozvedená – a smály se nad tím, jak nás život dokáže překvapit.

Jednoho večera jsem měla slabou chvilku. Seděla jsem u televize a rozplakala se nad reklamou na jogurty. Připadala jsem si směšně. V tu chvíli někdo zaklepal. Alena stála ve dveřích s miskou bramboračky: „Uvařila jsem moc, nechcete ochutnat?“

Vzala jsem si polévku a pozvala ji dál. Povídaly jsme si dlouho do noci. Poprvé po měsících jsem necítila prázdnotu.

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku mezi paneláky. Smály jsme se, jak jsme obě zapomněly heslo na e-mail nebo jak nás bolí kolena po schodech. Jednou jsme si daly víno a zpívaly staré písničky Karla Gotta tak nahlas, že nám soused pod námi druhý den vynadal.

Moje děti si všimly změny. „Mami, ty nějak záříš,“ řekla mi dcera při návštěvě. „Máš někoho?“ smála se. „Mám – kamarádku,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila stud.

Jednou mi bylo špatně – horečka, zimnice. Alena přišla bez ptaní, přinesla čaj s medem a zůstala u mě přes noc. „Nebojte, paní Jano, já vás pohlídám,“ řekla mi ráno sousedka z vedlejšího bytu, když mě viděla opřenou o dveře.

Děti přijely až za dva dny. Byly vděčné Aleně, že se o mě postarala. Syn mi pak pošeptal: „Mami, jsme rádi, že tu někoho máš.“

Začaly jsme s Alenou chodit do klubu seniorů na sídlišti. Naučila mě hrát karty a já ji zase péct bábovku podle receptu mojí maminky. Společně jsme slavily Vánoce – poprvé bez slz.

Ale nebylo to vždy růžové. Jednou jsme se pohádaly kvůli hlouposti – já jí vyčetla, že mi nevrátila mou oblíbenou misku, ona mi řekla, že jsem příliš vztahovačná. Dva dny jsme spolu nemluvily. Bylo to horší než samota předtím. Nakonec jsme si sedly ke kávě a omluvily se jedna druhé.

Někdy mám strach z budoucnosti – co když Alena onemocní? Co když odejde? Ale pak si vzpomenu na to, co mi jednou řekla: „Jano, život je jako ta tvoje bábovka – nikdy nevíš, jestli se povede, dokud ji nezkusíš.“

Dnes už vím, že stáří nemusí být jen o čekání na telefonát od dětí nebo sledování seriálů v televizi. Může být i o nových začátcích a přátelstvích, která přijdou nečekaně.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na rozsvícená okna paneláků kolem sebe. Kolik lidí tam asi teď cítí to stejné prázdno jako já kdysi? A kolik z nich má odvahu otevřít dveře sousedovi?

Možná bychom měli častěji zaklepat na dveře vedle – nikdy nevíme, kdo nám může zachránit duši.

Co myslíte vy? Máte někoho ve svém okolí, kdo vám pomohl překonat samotu? Nebo jste to byli vy sami pro někoho jiného?