Kytice pro jeho bývalou, ticho pro mě: Příběh jedné manželky

„Davide, proč jsi koupil tu kytici?“ vyhrkla jsem, sotva vešel do bytu s velkým pugétem růží. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi vířily všechny možné scénáře. „To je pro Lenku, má dneska narozeniny,“ odpověděl klidně, jako by šlo o samozřejmost. Zůstala jsem stát v předsíni s otevřenou pusou. Pro jeho bývalou ženu. Pro tu, o které se doma skoro nemluví, jen když přijde řeč na jejich dceru Aničku.

V tu chvíli se mi vybavila slova mé mámy: „Jano, rozvedený muž nikdy nebude tvůj celý. Vždycky bude mít minulost.“ Tehdy jsem jí nevěřila. David byl pozorný, laskavý a já byla přesvědčená, že minulost nechal za sebou. Jenže teď jsem tu stála, dvě roky po svatbě, a připadala si jako někdo na druhé koleji.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Já jsem od tebe nedostala ani čokoládu k narozeninám.“ David se zarazil a chvíli bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet. „Jano, to není to samé. Lenka je matka mé dcery. Je to slušnost.“

Slušnost? Vážně? V hlavě mi běžely vzpomínky na naše první společné Vánoce, kdy jsem dostala jen knížku, kterou jsem už četla. Na naše výročí svatby, kdy mi popřál jen mezi dveřmi. A teď květiny pro jeho bývalou.

Ten večer jsem nemohla usnout. David vedle mě klidně oddychoval a já přemýšlela, kde se stala chyba. Snažila jsem se být tolerantní. Chápala jsem, že Anička potřebuje oba rodiče. Ale proč mám pocit, že já jsem ta třetí?

Druhý den jsem šla za svou kamarádkou Petrou do kavárny na náměstí. „Petro, řekni mi upřímně – přeháním to?“ vyhrkla jsem hned mezi dveřmi. Petra si mě chvíli mlčky prohlížela a pak řekla: „Jano, já bych to nevydržela. Kdyby můj Marek kupoval kytky své ex, asi bych mu je omlátila o hlavu.“

Jenže já nejsem Petra. Nejsem ani moje máma. Jsem Jana a mám pocit, že se mi pod nohama rozpadá půda.

Když jsem se vrátila domů, David seděl u počítače a psal něco do práce. „Davide, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně. „Mám pocit, že na mě zapomínáš.“

Zvedl oči od monitoru a povzdechl si: „Jano, proč to pořád řešíš? Lenka je minulost.“

„Ale proč jí kupuješ květiny? Proč já od tebe nedostanu nic?“

„Protože… protože ona je matka mé dcery! Nechci s ní nic mít, ale chci mít klid kvůli Aničce.“

„A co já? Já nejsem důležitá?“

David mlčel. To ticho bylo horší než hádka.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Když Anička přijela na víkend, David byl najednou jiný – usměvavý, pozorný, trpělivý. Když jsme byli sami dva, často byl unavený nebo zamlklý. Začala jsem žárlit i na vlastní nevlastní dceru.

Jednou večer jsem zaslechla Davida telefonovat s Lenkou: „Neboj se, Aničku přivezu včas. A děkuju za ten koláč.“ Smála se do telefonu a on taky.

Vybuchla jsem: „Takže jí ještě děkuješ za koláče? Mně jsi nikdy neřekl ani půl slova za večeři!“

David se na mě podíval s nepochopením: „Jano, co ti vadí? Chceš snad válku mezi rodinami?“

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu přecitlivělá. Možná bych měla být víc nad věcí.

Ale pak přišel den mých narozenin. Čekala jsem aspoň malou pozornost – čokoládu, květinu z benzínky, cokoliv. Místo toho přišel domů pozdě a řekl jen: „Promiň, měl jsem hodně práce.“

Ten večer jsem brečela do polštáře jako malá holka.

Začala jsem se Davida stranila. Přestala jsem vařit jeho oblíbená jídla, přestala jsem se ptát na jeho den. On si toho všiml až po týdnu: „Jano, co se děje?“

„Nic,“ odpověděla jsem chladně.

„Jano…“

„Víš co? Já už nechci být ta druhá. Nechci být ta náhradní.“

David mlčel dlouho. Pak řekl: „Já nevím, jak to změnit.“

A já najednou taky nevěděla.

Začali jsme spolu chodit na terapii. Tam mi poprvé řekl: „Bojím se ti dávat moc pozornosti, abys neměla pocit, že tě dusím. S Lenkou to tak bylo a ona mě pak opustila.“

Najednou mi došlo, že David není zlý člověk – jen má strach z blízkosti. Ale co já? Mám čekat další roky na kytici? Nebo mám odejít?

Dnes sedím u okna a dívám se na rozkvetlé stromy v parku pod naším domem. Přemýšlím: Je lepší být s někým napůl než sama? Nebo mám právo chtít víc?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší bojovat o lásku nebo odejít dřív, než člověk úplně ztratí sám sebe?