Když můj muž přišel o práci a jeho matka nám odmítla pomoci: Teď je nemocná a my bojujeme s jejími výdaji

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ ozvalo se z kuchyně, kde Petr seděl shrbený nad stolem a v ruce svíral dopis z úřadu práce. Jeho hlas byl zlomený, oči zarudlé od pláče. Já stála opřená o dveře, v ruce hrnek studeného čaje, a cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Bylo to už půl roku, co Petr přišel o práci ve fabrice v Kolíně. Půl roku, co jsme žili z mých směn v nemocnici a z úspor, které se tenčily rychleji než voda v letním vedru.

Když jsme tehdy poprvé volali paní Novotné, Petrovu matku, doufali jsme aspoň v trochu pochopení nebo útěchy. Místo toho se ozval její chladný hlas: „Já vám pomáhat nebudu. Každý si musí poradit sám. Já jsem taky nikdy nic zadarmo nedostala.“ Tenkrát jsem cítila vztek i bezmoc zároveň. Petr byl zničený. Jeho vlastní matka ho odmítla, když ji nejvíc potřeboval.

Následující měsíce byly těžké. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno na směnu, abychom měli na nájem a jídlo. Petr se snažil najít jakoukoli práci – rozvážel pizzu, dělal skladníka, dokonce i brigádničil na stavbě. Ale nic nebylo jisté a peníze nestačily. Naše dcera Anička začala nosit domů poznámky ze školy – byla nervózní a uzavřená. Jednou jsem ji našla plakat pod peřinou: „Mami, proč už táta není veselý?“ ptala se mě tiše.

Jednoho dne přišla zpráva, která všechno změnila. Paní Novotná skončila v nemocnici s těžkým zápalem plic a selhávajícími ledvinami. Volali mi z oddělení: „Paní Veroniko, vaše tchyně je ve vážném stavu. Potřebujeme rodinný kontakt.“

Petr byl v šoku. Dlouho mlčel, pak jen zašeptal: „Musíme jí pomoct.“

Bylo to zvláštní – tolik měsíců jsme od ní neslyšeli ani slovo podpory, a teď jsme měli být ti, kdo ji podrží? V nemocnici ležela bledá a slabá, oči zavřené. Když nás uviděla, rozplakala se: „Petře… Veroniko… promiňte mi.“

První týdny byly hektické. Lékaři doporučili domácí péči a dialýzu třikrát týdně. Začali jsme shánět peníze na léky a dopravu do nemocnice. Naše úspory byly pryč. Museli jsme si půjčit od sousedů i od mé sestry Jitky. Petr pracoval na dvě směny v supermarketu, já brala přesčasy v nemocnici.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a počítali poslední stokoruny. „Veroniko, co když už to nezvládneme?“ ptal se Petr zoufale.

„Musíme vydržet,“ odpověděla jsem tiše, ale uvnitř jsem cítila vztek i lítost. Proč právě my? Proč ona nikdy nepomohla nám?

Jednou večer přišla Anička domů uplakaná: „Ve škole se mi smáli, že máme babičku doma a že nemáme peníze.“ Objala jsem ji a snažila se jí vysvětlit, že rodina drží pohromadě i v těžkých časech. Ale sama jsem si nebyla jistá, jestli to ještě zvládnu.

Napětí mezi mnou a Petrem rostlo. Hádali jsme se kvůli každé koruně. On chtěl pro mámu udělat maximum, já jsem cítila křivdu za všechny ty roky odmítání. Jednou jsem na něj vyjela: „A co my? Kdo pomůže nám? Myslíš někdy na to?“

Petr mlčel dlouho do noci. Ráno mi řekl: „Vím, že to není fér. Ale je to moje máma.“

Jednou večer jsem seděla u postele paní Novotné a ona mě vzala za ruku: „Veroniko… já vím, že jsem vám ublížila. Byla jsem pyšná a tvrdohlavá. Ale teď… teď už nemám nikoho jiného.“

Cítila jsem slzy v očích. V tu chvíli jsem pochopila, že odpuštění není slabost – je to síla.

Ale i tak jsme stáli před rozhodnutím: Máme dál obětovat všechno pro ženu, která nás kdysi nechala ve štychu? Nebo máme konečně myslet na sebe a naši dceru?

Jednoho dne mi Jitka řekla: „Verčo, musíš si stanovit hranice. Nemůžeš zachraňovat všechny na úkor vlastní rodiny.“

Seděla jsem dlouho do noci u kuchyňského stolu a přemýšlela nad tím vším.

Dnes už je paní Novotná doma, ale potřebuje naši péči každý den. Peníze stále chybí a únava je všudypřítomná.

Někdy si říkám: Udělali jsme správně? Nebo jsme měli být tvrdší? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit minulost kvůli rodině – nebo je někdy lepší myslet jen na sebe?