Matčina noční můra: Když se malý Matýsek dusil hračkou

„Ne, ne, Matýsku, co to máš v pusince?!“ vykřikla jsem a v tu chvíli mi srdce vyskočilo až do krku. Bylo pondělní odpoledne, venku pršelo a já si na chvíli sedla ke kuchyňskému stolu s hrnkem kávy, zatímco Matýsek si hrál na dece v obýváku. Všechno vypadalo jako běžný den, dokud jsem neuslyšela to zvláštní zachroptění. Otočila jsem se a viděla, jak můj osmiměsíční syn sedí s očima dokořán, tvář rudou a ručičky zoufale mávají ve vzduchu.

„Bože můj! Dusí se!“ prolétlo mi hlavou. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní. Rozběhla jsem se k němu, popadla ho do náruče a snažila se mu otevřít pusinku. Všimla jsem si, že v ústech má část té slavné kousací hračky – té, kterou doporučovala snad každá maminka na internetu i v našem mateřském centru. Ta žirafa, kterou jsme koupili v hračkářství na Andělu za nemalé peníze.

„Matěji! Zavolej záchranku!“ křičela jsem na svého muže, který právě vycházel z koupelny s ručníkem kolem pasu. Byl zmatený, ale když viděl můj výraz a slyšel Matýskovo sípání, okamžitě pochopil. Zatímco on vytáčel 155, já jsem se snažila vzpomenout na kurz první pomoci, který jsem absolvovala před dvěma lety v práci. Položila jsem Matýska přes koleno a několikrát mu pevně poklepala mezi lopatky. Nic. Zoufalství mě začalo pohlcovat.

„Prosím, prosím, nadechni se!“ šeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích. V tu chvíli Matýsek vykašlal malý kus gumy a začal plakat. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že slyším své dítě brečet. Přitiskla jsem si ho k sobě a třásla se po celém těle.

Záchranáři přijeli během několika minut. Prohlédli Matýska a ujistili nás, že je v pořádku, ale doporučili nám jet na pohotovost pro jistotu. Cestou do Motola jsem držela Matýska za ruku a v hlavě mi běžely výčitky: Jak jsem mohla být tak neopatrná? Proč jsem mu tu hračku vůbec dala?

V čekárně jsme potkali další rodiče. Jedna maminka, paní Novotná, se ke mně naklonila: „Tohle se stalo i nám. S jinou hračkou. Nikdo o tom nemluví, ale je to častější, než si myslíme.“

Doma jsme měli dlouhý rozhovor s manželem. „Musíme být opatrnější,“ řekl tiše Matěj. „Ale nemůžeš si to dávat za vinu. Vždyť jsi udělala všechno správně.“

Jenže já si to za vinu dávala. Celou noc jsem nespala a přemýšlela nad tím, kolik rodičů žije v domnění, že když je něco prodáváno jako bezpečné pro děti, opravdu to tak je. Druhý den ráno jsem seděla u kuchyňského stolu s mobilem v ruce a rozhodla se napsat svůj příběh na Facebook do skupiny „Maminky z Prahy“. Reakce byly okamžité – desítky komentářů od maminek, které měly podobnou zkušenost.

„To je šílené! Můj Tomášek se málem udusil plastovým kroužkem z chrastítka,“ psala Jana z Karlína.

„Děkuju za sdílení! Hned všechny hračky projdu,“ přidala se Petra z Modřan.

Začala jsem pátrat po informacích o bezpečnosti dětských hraček. Zjistila jsem, že i když mají certifikáty a jsou schválené pro děti od tří měsíců, nikdo nezaručí, že se nemůže něco stát. Napsala jsem e-mail výrobci i České obchodní inspekci. Odpovědi byly strohé: „Hračka splňuje všechny normy.“ Ale co když normy nestačí?

Moje maminka mi volala každý den: „Lucko, musíš být silná. Hlavně že je Matýsek v pořádku.“ Ale já cítila potřebu udělat víc než jen být silná pro svou rodinu. Chtěla jsem varovat ostatní.

Jednoho dne mi napsala redaktorka z Českého rozhlasu: „Mohla byste svůj příběh sdílet i s našimi posluchači? Je důležité o tom mluvit.“ Souhlasila jsem a poprvé veřejně popsala ten děsivý zážitek. Po odvysílání mi přišlo několik desítek zpráv od rodičů z celé republiky.

Začali jsme doma přehodnocovat úplně všechno – od výběru hraček až po to, jak často kontrolujeme jejich stav. Starší dcera Anička mi jednou večer řekla: „Mami, já už nechci tu žirafu ani vidět.“ A tak jsme ji společně vyhodily.

Někdy mám pocit, že žijeme ve světě plném pastí na naše děti – ať už jsou to hračky, nebo naše vlastní nepozornost. Ale věřím, že sdílením příběhů můžeme pomoci ostatním rodičům být o krok napřed.

Dodnes mě občas přepadne strach, když slyším Matýska zakašlat nebo když zahlédnu podobnou hračku v obchodě. Ale zároveň cítím vděčnost za každý další den s ním.

Možná bych měla být méně úzkostlivá… Ale jak poznat tu správnou míru opatrnosti? Co byste udělali vy na mém místě?