Cesta, která nikam nevedla: Příběh o hledání nového začátku

„Mami, proč táta zase nepřijel?“ ozvalo se tiché špitnutí zpod staré deky. Byla tma, venku foukal vítr a já seděla na posteli v kuchyni, kde jsme poslední týdny všichni spali, protože v ostatních místnostech byla zima a vlhko. Podívala jsem se na svou dceru Kláru, která se ke mně tiskla, a snažila se najít odpověď, která by nebolela. „Nevím, zlato. Asi má moc práce,“ zalhala jsem, i když jsem věděla, že Tomáš už se nevrátí.

Když mi před půl rokem oznámil, že dostal nabídku práce v Německu a že to bude pro nás všechny lepší, věřila jsem mu. Vždycky jsem věřila. Byla jsem vychovaná k poslušnosti – moje máma mi od malička vštěpovala, že žena má stát za mužem a neptat se proč. Tak jsme prodali byt v Brně a odstěhovali se na starý statek po jeho tetě na Vysočině. Tomáš sliboval nový začátek, vlastní zahradu, klid od města. Jenže místo toho přišla samota a strach.

První týdny byly těžké. Statek byl v horším stavu, než jsme čekali – střecha tekla, voda byla studená a studna vysychala. Tomáš byl pořád pryč. Nejprve jezdil domů aspoň na víkendy, pak už jen volal. Nakonec přestal i to. Zůstala jsem tu sama s Klárou a malým Honzíkem. Sousedé nás moc nevzali mezi sebe – byli jsme „ti z města“, co si myslí, že venkov je romantika.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a počítala poslední peníze. V lednici bylo jen pár vajec a mléko. Honzík měl horečku a já nevěděla, jak ho dostanu do nemocnice, když autobus jezdil jen dvakrát denně a auto stálo nepojízdné před domem. Volala jsem Tomášovi – nezvedl to. Psala jsem mu zprávy: „Prosím tě, ozvi se. Potřebujeme tě.“ Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit po vesnici a prosit o práci – někde na poli, někde u krav. Někteří mě odmítli rovnou, jiní mi dali pár korun za sběr brambor nebo úklid chléva. Klára mi pomáhala, jak mohla. Bylo jí teprve osm let, ale už věděla, co je hlad.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná a přinesla nám polévku. Seděla u nás v kuchyni a dívala se na mě těma svýma přísnýma očima: „Lenko, proč jsi tu zůstala? Proč jsi neutekla zpátky do města?“

Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem se jako selhání – pro děti i pro sebe. Ale pořád jsem doufala, že Tomáš přijede a všechno se spraví.

Jednoho dne přišel dopis. Obyčejná obálka s německou známkou. Otevřela jsem ho roztřesenýma rukama. Psalo se tam: „Lenko, omlouvám se. Našel jsem si jinou ženu. Nevrátím se.“

Seděla jsem dlouho u stolu a dívala se na ten papír. Klára mě objala kolem ramen: „Mami, budeme to zvládat samy.“

Začaly jsme opravovat statek samy – s pomocí paní Novotné a občas i dalších žen z vesnice. Ale peněz bylo málo a práce hodně. Honzík často stonal a já měla strach o jeho zdraví. Někdy jsem v noci brečela do polštáře tak tiše, aby to děti neslyšely.

Jednou přišla sociální pracovnice – někdo nás udal kvůli špatným podmínkám pro děti. Seděla naproti mně v našem rozpadlém obýváku a ptala se: „Paní Nováková, myslíte si, že to tu zvládnete?“

Zamrkala jsem slzy: „Musím to zvládnout.“

Ale nezvládla jsem to. Po několika měsících mi děti odebrali do dětského domova v Jihlavě s tím, že jim tam bude líp. Zůstala jsem sama na statku plném ticha a vzpomínek.

Každý den chodím kolem prázdných postýlek a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Měla jsem odejít dřív? Měla jsem víc bojovat? Nebo je chyba ve mně samotné?

Možná největší chyba byla v tom, že jsem nikdy nevěřila sama sobě.

A tak se ptám: Kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já? Kolik z nás čeká na někoho, kdo už se nikdy nevrátí?