Když domov přestane být domovem: Mezi snachou a dcerou

„Tohle už dál nevydržím, Lukáši!“ vykřikla jsem, když jsem zaslechla, jak se snacha Petra v kuchyni opět rozčiluje kvůli špatně umytému hrnci. Stála jsem za dveřmi a slyšela její podrážděný hlas: „Maminko, už jsem vám říkala, že tenhle hrnec se nemá dávat do myčky! Zase je celý poškrábaný.“ V tu chvíli jsem měla chuť sbalit si věci a odejít. Ale kam? Můj muž zemřel před třemi lety a od té doby jsem zůstala sama v našem velkém bytě na Jižním Městě. Syn Lukáš mě přesvědčil, abych se k nim přestěhovala do jejich nového domu v Hostivaři. Prý abych nebyla sama, abych pomohla s vnoučaty. Jenže realita byla jiná.

Petra mi dávala najevo, že jsem tu navíc. Každý můj krok komentovala, každý můj pokus pomoci byl špatně. „Mami, prosím tě, nepleť se do toho, já to udělám sama,“ říkala mi často dcera Tereza, když jsem jí chtěla pomoci s domácností během návštěv. Ale u Petry to bylo jiné – tam jsem byla jen ta, co překáží. V noci jsem často plakala do polštáře, aby to nikdo neslyšel. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednoho večera, když se Lukáš vrátil z práce, seděla jsem tiše u stolu a snažila se nevnímat napjatou atmosféru. Petra mlčky sklízela nádobí a Lukáš si všiml mého smutku. „Mami, je všechno v pořádku?“ zeptal se opatrně. Chtěla jsem mu říct pravdu, ale bála jsem se, že způsobím hádku. Jen jsem kývla hlavou a odešla do svého pokoje.

Za pár dní jsem to už nevydržela. Sbalila jsem si pár věcí do tašky a rozhodla se jet za Terezou do Brna. Doufala jsem, že u ní najdu pochopení a útěchu. Když mi otevřela dveře jejího bytu na Lesné, vypadala překvapeně. „Mami? Co tady děláš?“ zeptala se a já cítila v jejím hlase odstup.

„Terezko, já už to doma nezvládám… S Petrou je to čím dál horší. Potřebuju si na chvíli odpočinout,“ řekla jsem tiše a doufala, že mě obejme nebo aspoň pozve dál.

Místo toho mi řekla: „Víš, mami, já teď nemám moc času. Mám práci, Honza je pořád v terénu a děti mají kroužky… Nezlob se, ale asi bys tu dlouho být nemohla.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že ani tady nejsem vítaná. Přespala jsem jednu noc na gauči v obýváku, ráno mi Tereza udělala kávu a rychle odcházela do práce. Seděla jsem sama v cizím bytě a přemýšlela, kde se stala chyba.

Vzpomínala jsem na dobu, kdy byly děti malé. Jak jsme spolu pekli vánoční cukroví, jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor. Vždycky jsme drželi při sobě – nebo jsem si to aspoň myslela. Teď mám pocit, že jsem pro ně jen přítěž.

Po návratu do Prahy jsem se rozhodla promluvit si s Lukášem. Čekala jsem na něj v kuchyni s hrnkem čaje. „Lukáši, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Co se děje, mami?“ zeptal se unaveně.

„Já už to s Petrou nezvládám… Připadám si tu jako cizí. Nevím, co mám dělat.“

Lukáš si povzdechl: „Mami, já chápu, že to není jednoduché. Ale Petra je taky pod tlakem – práce, děti… Zkus jí to nebrat osobně.“

„Ale já už nemám kam jít,“ zašeptala jsem.

Lukáš mlčel. V jeho očích jsem viděla lítost i bezmoc.

Další týdny byly jako zlý sen. Petra se mnou skoro nemluvila, vnoučata byla pořád někde na kroužcích nebo u kamarádů. Připadala jsem si neviditelná.

Jednoho dne mi přišla sms od Terezy: „Mami, promiň za posledně. Můžeme si zavolat?“ Zavolaly jsme si večer a poprvé po dlouhé době jsme spolu otevřeně mluvily.

„Víš, mami,“ řekla Tereza tiše, „já mám někdy pocit, že jsi na mě byla vždycky přísnější než na Lukáše… Možná proto je pro mě těžké ti teď pomoct.“

Zamrazilo mě. Nikdy mě nenapadlo, že by to tak mohla cítit.

„Terezko, jestli jsem ti někdy ublížila… Moc mě to mrzí,“ řekla jsem upřímně.

„Já vím… Ale teď mám tolik starostí sama se sebou…“

Po tom hovoru mi bylo ještě hůř. Uvědomila jsem si, že vztahy v rodině nejsou samozřejmostí – že i když člověk celý život dává všechno dětem, nemusí to znamenat, že mu to jednou vrátí.

Začala jsem chodit na procházky do parku a občas si povídala s paní Alenou z vedlejšího domu. Byla také vdova a rozuměla mi víc než vlastní děti.

Jednoho dne jsme spolu seděly na lavičce a Alena mi řekla: „Jarmilo, musíš myslet taky na sebe. Děti mají svůj život – ty máš právo na svůj klid.“

Možná měla pravdu. Ale jak najít klid tam, kde domov už není domovem?

Dnes večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo je prostě čas pustit děti ze svého života a začít žít pro sebe? Co byste udělali vy na mém místě?