Kam zmizela vajíčka?

„Kde jsou ta vajíčka?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela lednici a spatřila prázdné místo tam, kde ještě ráno ležely dvě krásné hnědé skořápky. V hlavě mi okamžitě začalo šrotovat – vždyť jsem je schovala dozadu, aby je nikdo nebral! Dnes měl být den, kdy upeču svůj pověstný tvarohový dort pro vnoučka Matýska, který má zítra narozeniny.

Lucie, moje snacha, seděla u stolu s mobilem v ruce a ani nezvedla oči. „Nevím, asi jsem je použila do omelety. Měla jsem hlad,“ prohodila ledabyle, jako by šlo o poslední kousek chleba, ne o pečlivě schovaná vajíčka.

Zamrazilo mě. „Lucie, víš, že jsem je schovala na dort. Říkala jsem ti to včera.“

Zvedla oči a podívala se na mě s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. „To je pořád něco. Jednou je to máslo, podruhé mléko… Pořád něco schováváš. To už si budu muset koupit vlastní lednici, abych měla klid!“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Vždyť já se jen snažím udržet pořádek v domácnosti! Jsem už starší žena, mám ráda svůj systém. Vždycky jsme s manželem Petrem vedli domácnost tak, aby každý věděl, co je čí. Ale od té doby, co se k nám Lucie s Honzou nastěhovali po tom, co přišli o byt kvůli drahým nájmům v Praze, je všechno jinak.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se tiše.

„Ano! Už mě nebaví, jak pořád hlídáš jídlo. Připadám si tu jako host, ne jako člen rodiny,“ vyjela na mě Lucie a bouchla mobilem o stůl.

V tu chvíli vešel Honza. „Co se děje?“

Lucie mu hned začala vysvětlovat svou verzi: „Tvoje máma mi zase vyčítá vajíčka! Já už to fakt nedávám.“

Honza se na mě podíval s unaveným výrazem. „Mami, nemůžeš být trochu víc v klidu? Jsme přece rodina.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť já jen chtěla upéct dort pro Matýska! Nikdy jsem nebyla lakomá, vždycky jsem vařila pro všechny. Ale teď mám pocit, že všechno, co udělám nebo řeknu, je špatně.

Zavřela jsem lednici a šla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a vzpomínala na dobu, kdy jsme byli s Petrem mladí a všechno bylo jednodušší. Děti byly malé, doma byl smích a pohoda. Nikdo neřešil vajíčka ani máslo.

Za chvíli přišla Lucie ke dveřím. „Promiň,“ řekla tiše. „Ale já už fakt nevím, jak tu mám žít. Připadám si tu cizí.“

Podívala jsem se na ni a poprvé jsem viděla její strach a nejistotu. Možná jí opravdu není lehké žít v cizím bytě s tchyní nad hlavou.

„Lucie,“ řekla jsem pomalu, „já tě nechci vyhánět ani ti nic vyčítat. Jen… mám ráda pořádek. A když něco schovám na pečení, chci to tam najít.“

Sedla si ke mně na postel. „Já vím. Ale někdy mám pocit, že tu nemám právo na nic.“

Chvíli jsme mlčely. Pak jsem ji pohladila po ruce. „Možná bychom si měly sednout a domluvit se na pravidlech. Abychom se tu obě cítily doma.“

Přikývla. „A já si opravdu koupím malou ledničku do pokoje. Aspoň nebudeme mít zbytečné hádky.“

Ten večer byl tichý. Honza seděl u televize a Matýsek si hrál s autíčky na koberci. Já přemýšlela o tom, jak těžké je někdy žít pod jednou střechou s dospělými dětmi a jejich rodinami. Každý má své zvyky a představy o domově.

Druhý den ráno jsem šla koupit nová vajíčka a upekla dort. Když jsme seděli všichni u stolu a Matýsek sfoukl svíčky, cítila jsem v srdci smutek i úlevu zároveň.

Možná už nikdy nebude doma taková pohoda jako dřív. Ale možná je čas naučit se žít jinak – s respektem k sobě i ostatním.

Někdy si říkám: Je opravdu tak těžké najít v jedné domácnosti společnou řeč? Nebo jsme každý příliš zahledění do svých potřeb? Co byste dělali vy na mém místě?