Den, kdy můj bratr přestal existovat

„Pavlíno, musíte si pro něj přijet. Váš bratr Petr je na neurologii a potřebuje doprovod domů.“ Hlas sestry v telefonu byl úředně chladný, ale v mém uchu zněl jako výstřel. Venku pršelo tak silně, že kapky bubnovaly do parapetu jako srdce v panice. Chvíli jsem jen mlčela a dívala se na svůj odraz v okně. Byla jsem to já? Ta, která má teď rozhodnout, jestli znovu otevře dveře minulosti?

„Pavli, slyšíte mě?“ ozvalo se znovu. „Ano… ano, přijedu,“ vypravila jsem ze sebe a položila telefon. Ruce se mi třásly. Petr. Můj bratr. Ten, který mi kdysi slíbil, že mě vždycky ochrání – a pak mě nechal samotnou v tom nejhorším.

Cestou tramvají na Bulovku jsem si v hlavě přehrávala všechny ty roky: hádky kvůli mámě, která pila, kvůli tátovi, který odešel, kvůli tomu, že Petr byl vždycky ten silnější a já ta, co všechno snášela. Když mi bylo patnáct a jemu sedmnáct, odešel z domova. Nechal mě tam s matkou, která už tehdy sotva poznávala sama sebe v zrcadle. Od té doby jsme spolu mluvili jen zřídka – většinou když potřeboval peníze nebo když ho někdo vyhodil z práce.

V nemocnici mě přivítal zápach dezinfekce a tiché šustění papírových plášťů. Petr ležel na posteli, bledý a pohublý. Jeho oči byly zarudlé a pohled prázdný. „Ahoj,“ řekl tiše. „Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se potlačit vztek i lítost.

„Proč jsi přišla?“ zeptal se po chvíli. „Protože mi volali z nemocnice,“ odpověděla jsem stroze. „Neměla jsi chodit. Zas ti to všechno hodím na hlavu,“ zasmál se hořce.

„To už jsi dávno udělal,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihla zastavit. Mezi námi viselo ticho husté jako mlha nad Vltavou.

Cestou domů jsme mlčeli. Petr se opíral o mou paži a já cítila jeho slabost i tíhu let, které nás rozdělily. Když jsme dorazili do jeho bytu na Proseku, všude byl nepořádek – prázdné lahve od piva, špinavé nádobí, staré noviny. „Promiň,“ zamumlal a sedl si na postel.

„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se nakonec. „Měl jsem záchvat. Prý epilepsie… nebo něco takovýho. Doktoři říkali, že bych neměl být sám.“

„A co chceš dělat?“

Pokrčil rameny. „Nevím… Možná bych měl někam do léčebny. Ale nemám nikoho…“

Zamrazilo mě. Vždycky byl ten silný, ten, kdo všechno zvládne sám – aspoň to tvrdil. Teď tu seděl jako zlomený kluk.

„Můžeš u mě pár dní zůstat?“ zeptal se najednou.

Chtěla jsem říct ne. Chtěla jsem mu připomenout všechny ty noci, kdy jsem ho hledala po hospodách, všechny ty lži a sliby, které nikdy nesplnil. Ale místo toho jsem jen kývla.

Doma jsem mu připravila gauč v obýváku. Seděli jsme naproti sobě a mlčky koukali na televizi. Večer se rozplakal – poprvé za celý život jsem viděla Petra brečet.

„Promiň mi to všechno,“ zašeptal. „Já… já nevěděl, jak jinak přežít.“

„Já taky ne,“ odpověděla jsem tiše.

Další dny byly těžké. Petr měl výkyvy nálad, někdy byl milý a vděčný, jindy vzteklý a uzavřený. Jednou večer rozbil hrnek o zem a křičel na mě: „Nikdy jsi mě neměla ráda! Vždycky jsi byla ta lepší!“

„To není pravda!“ vykřikla jsem zpátky. „Já tě milovala! Ale tys mě nechal samotnou!“

Rozplakal se znovu a já ho objala – poprvé po letech.

Začali jsme spolu chodit k psychologovi. Bylo to těžké – otevírat staré rány, mluvit o matce, o tátovi, o tom všem, co nás poznamenalo. Někdy jsem měla chuť to vzdát a nechat Petra jít svou cestou – ale pak jsem si vzpomněla na to malé dítě ve mně, které vždycky chtělo mít bratra.

Jednou večer jsme seděli na balkoně a koukali na světla Prahy.

„Myslíš, že nám někdy odpustím?“ zeptal se Petr tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale aspoň to zkoušíme.“

Dnes je Petr už několik měsíců střízlivý a snaží se najít práci. Není to jednoduché – minulost nás pořád dohání. Ale poprvé po letech mám pocit, že mám bratra zpátky.

Někdy si ale kladu otázku: Máme povinnost držet při sobě jen proto, že jsme rodina? Nebo si musíme nejdřív odpustit sami sobě? Co byste udělali vy?