Když se minulost vrátí: Večeře, na kterou nikdy nezapomenu

„To snad není možný, že se mi tohle stalo zrovna dneska!“ opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem stála před zrcadlem v malé kavárně na Vinohradech a snažila se uklidnit. Venku hustě pršelo, vlasy mi zplihly a řasenka se mi rozmazala pod očima. První rande s Adamem, kterého jsem poznala přes kamarádku Lenku, mělo být příjemným večerem, ale už teď jsem měla pocit, že všechno jde špatně.

Když jsem se vrátila ke stolu, Adam se na mě usmál tím svým klukovským úsměvem. „Všechno v pohodě?“ zeptal se a já přikývla. V hlavě mi vířily myšlenky – co říct, abych prolomila trapné ticho? Nakonec jsem se rozhodla pro osvědčenou taktiku: vyprávět nějaký vtipný trapas ze svého života. Vždycky to lidi rozesměje a uvolní atmosféru.

„Víš, jednou se mi stalo něco fakt šílenýho,“ začala jsem a Adam se naklonil blíž. „Byla jsem na firemním večírku a omylem jsem si spletla dveře na toaletu s dveřmi do skladu. Zamkla jsem se tam na půl hodiny a nikdo mě nemohl najít. Nakonec mě vysvobodil uklízeč, který si myslel, že tam někdo krade.“

Adam vyprskl smíchy. „To je skvělý! Ale počkej, já mám ještě lepší historku. Tohle se prý stalo jedné holce od nás z práce – a je to fakt legendární.“

Zpozorněla jsem. „Fakt? Tak povídej.“

„No,“ začal Adam s jiskrou v oku, „na našem vánočním večírku před dvěma lety byla jedna holka, co si spletla dveře na záchod a místo toho vlezla do skladu. Zamkla se tam a všichni ji hledali. Nakonec ji našel uklízeč a ona byla úplně rudá až za ušima. Od té doby jí říkáme Skladová princezna.“

Ztuhla jsem. To přece nemůže být náhoda! „A jak se ta holka jmenovala?“ zeptala jsem se opatrně.

Adam pokrčil rameny. „Nevím přesně, myslím že nějaká Petra nebo tak… Ale všichni o tom mluví ještě teď.“

V tu chvíli mi došlo, že ten příběh je o mně. Opravdu je Praha tak malá? Nebo je to jen krutý žert osudu? Snažila jsem se zachovat klid a začala jsem se smát s ním. „To je fakt pecka! Musela být úplně trapná situace.“

Adam přikývl. „Jo, ale aspoň je o čem vyprávět. Hele, co kdybychom si dali ještě něco k pití?“

Objednali jsme si další víno a já přemýšlela, jestli mu mám říct pravdu. Bylo to absurdní – sedím naproti muži, který mi právě převyprávěl můj vlastní trapas jako legendu z jeho práce. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: Co když mu to řeknu? Bude si myslet, že jsem blázen? Nebo že si dělám legraci?

Rozhodla jsem se risknout to. „Víš, Adame… Ta holka ze skladu… To jsem byla já.“

Adam na mě vytřeštil oči. „Děláš si srandu?“

Zavrtěla jsem hlavou a začala se smát. „Fakt ne. Byla jsem tehdy nová ve firmě a chtěla jsem zapůsobit… No, povedlo se mi to asi jinak, než jsem čekala.“

Adam chvíli mlčel a pak propukl v upřímný smích. „Tak to je nejlepší rande v mém životě! Ty jsi legenda a ani o tom nevíš!“

Začali jsme se oba smát tak hlasitě, že se po nás otočilo několik lidí od vedlejších stolů. Najednou všechno napětí zmizelo a já měla pocit, že už nemusím nic skrývat.

Večer pokračoval v uvolněné atmosféře. Povídali jsme si o všem možném – o našich rodinách, o dětství na sídlišti v Modřanech i o tom, jaké je to žít v Praze bez rodičů. Adam mi vyprávěl o svém otci, který odešel od rodiny, když mu bylo deset let, a o tom, jak těžké bylo pro jeho mámu všechno zvládnout sama.

„Víš,“ řekl najednou vážněji, „myslím, že každý máme nějaký svůj sklad, ve kterém jsme někdy uvěznění. Jen někteří z nás mají štěstí a najde je uklízeč.“

Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Uvědomila jsem si, kolik věcí v sobě dusím – strachy z minulosti, nejistoty z práce i obavy z toho, jestli někdy najdu někoho, kdo mě přijme i s mými trapasy.

Když jsme odcházeli z kavárny do deště, Adam mě vzal za ruku. „Díky za dnešní večer,“ řekl tiše. „Jsem rád, že jsi byla upřímná.“

Doma jsem si lehla do postele a přemýšlela nad tím vším. Možná je opravdu lepší smát se svým chybám dřív, než se stanou legendou mezi cizími lidmi. A možná právě tyhle malé trapasy nás spojují víc než cokoliv jiného.

Jak často se nám stává, že nás naše minulost dožene v nejméně vhodnou chvíli? A dokážeme ji přijmout s humorem – nebo před ní budeme utíkat dál?