Dva týdny s vnučkou: Když se láska střetne s nepochopením

„Tohle už nikdy nedělej! Slyšíš mě, babi?“ zasyčela na mě Markéta, když jsem jí podávala malou Aničku zpátky do náruče. Její oči byly plné slz a vzteku, zatímco můj syn Petr stál opodál a bezmocně se díval na tu scénu, která se odehrávala v našem obýváku. Ještě před dvěma týdny bych si nikdy nepomyslela, že se naše rodina takhle rozpadne kvůli obyčejné péči o dítě.

Začalo to jedné noci, kdy mi Petr volal kolem půlnoci. „Mami, prosím tě, Markétu odvezli do nemocnice, má vysoké horečky a nemůžu si vzít Aničku s sebou. Můžeš ji na pár dní pohlídat?“ V jeho hlase byla panika a já neváhala ani vteřinu. „Samozřejmě, přiveď ji sem.“

Když mi Petr předával sedmiměsíční Aničku zabalenou v dece, byla jsem nervózní, ale zároveň šťastná, že můžu pomoct. Vždyť jsem vychovala dvě děti a celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole. Co by se mohlo stát? Netušila jsem, že právě tahle otázka mi bude znít v hlavě ještě dlouho.

První noc byla těžká. Anička plakala, nechtěla usnout a já zoufale hledala dudlík mezi plenami a lahvičkami. Nakonec jsem ji uspala na rukou a zpívala jí ukolébavky, které jsem kdysi zpívala Petrovi i jeho sestře Lucii. Ráno jsem byla unavená, ale šťastná – zvládla jsem to.

Dny plynuly a já se snažila dělat všechno podle svého nejlepšího vědomí. Krmila jsem Aničku domácí polévkou z mrkve a brambor, protože jsem věřila, že je to lepší než kupované příkrmy. Když měla opruzeniny, natřela jsem jí zadeček starou osvědčenou mastí z lékárny. A když plakala, nosila jsem ji v šátku po bytě a vyprávěla jí pohádky o princeznách a dracích.

Petr mi každý den volal z nemocnice. „Jak to zvládáš, mami?“ ptal se ustaraně. „Neboj se, všechno je v pořádku. Anička je hodná holčička,“ uklidňovala jsem ho. Věděla jsem, že má starosti o Markétu, která měla těžký zápal plic a musela zůstat v nemocnici déle, než čekali.

Po dvou týdnech se Markéta konečně vrátila domů. Byla bledá a unavená, ale hned jak uviděla Aničku, rozplakala se štěstím. Já byla ráda, že je rodina zase pohromadě. Jenže radost netrvala dlouho.

Už druhý den mi Markéta volala: „Můžeme si promluvit?“ Její hlas byl chladný a odměřený. Sešli jsme se u nich doma. Seděla naproti mně s Aničkou v náručí a Petr stál opodál.

„Mami,“ začala Markéta tiše, „proč jsi Aničce dávala domácí jídlo? Vždyť víš, že má alergii na mrkev! A proč jsi jí natírala tím starým krémem? Má teď vyrážku po celém těle!“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „Já… já nevěděla, že má alergii. Petr mi nic neřekl… A ten krém jsme vždycky používali…“

Markéta mě přerušila: „To není omluva! Dneska už se děti vychovávají jinak! Nemůžeš dělat všechno po staru jen proto, že to fungovalo před třiceti lety!“

Petr se snažil situaci uklidnit: „Markéto, mamka to myslela dobře…“

Ale Markéta byla neoblomná: „Dobře? Teď musím s Aničkou k doktorovi! A ty,“ obrátila se ke mně, „bys už ji nikdy neměla hlídat sama.“

Cítila jsem se ponížená a zbytečná. Celý život jsem věřila, že rodina drží pohromadě hlavně díky babičkám – vždyť kdo jiný by měl pomáhat mladým rodičům? Ale najednou jsem byla ta špatná, ta staromódní babička, která ohrožuje zdraví vlastního vnoučete.

Doma jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde se stala chyba. Proč mi Petr neřekl o alergii? Proč mi Markéta nevěřila? Vždyť jsem dělala všechno s láskou…

Další dny byly plné ticha. Petr mi psal jen krátké zprávy o zdravotním stavu Markéty a Aničky. Nikdo mě už nepozval na návštěvu. Lucie mi volala a snažila se mě utěšit: „Mami, Markéta to časem pochopí. Teď je jen vystresovaná.“ Ale já věděla své – něco se mezi námi nenávratně změnilo.

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, promiň… Měl jsem ti říct o té alergii. Bylo toho na mě moc.“ Slyšela jsem v jeho hlase lítost i strach. „Já vím, Petře,“ odpověděla jsem tiše. „Ale Markéta už mi nikdy nebude věřit.“

Sedím teď u okna svého bytu a dívám se na prázdné hřiště pod domem. Přemýšlím, jestli má ještě babička v dnešní době nějaké místo v rodině. Jsme opravdu tak zastaralé? Nebo je problém někde jinde?

Co myslíte vy? Máme jako babičky právo pomáhat podle svého nejlepšího vědomí? Nebo bychom měly ustoupit novým pravidlům mladých rodičů?