„Když mě miluješ, nech tu práci!” – Moje zpověď o boji mezi rodinou a vlastní svobodou

„Tak si vyber, Kateřino! Buď zůstaneš v té práci a riskuješ, že rozbiješ naši rodinu, nebo konečně pochopíš, co je v životě důležité!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené ve studené vodě, a cítila, jak se mi třesou prsty. V hlavě mi hučelo. Tohle nebyla první hádka na tohle téma, ale dnes to znělo jinak – definitivně.

„Tomáši, já tu práci miluju. Vždyť víš, jak dlouho jsem na tu pozici čekala. Proč mi to děláš?“ snažila jsem se udržet klidný tón, ale hlas mi přeskočil.

Tomáš se opřel o stůl a sklonil hlavu. „Protože tě skoro nevidíme. Děti tě potřebují. Já tě potřebuju. Nechci být jen ten, kdo všechno táhne doma.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Jenže kam? Do práce, kde mě čekají kolegové a uznání? Nebo zůstat doma a být tou dokonalou mámou a manželkou, kterou ode mě všichni čekají?

Když jsem před deseti lety říkala „ano“, byla jsem přesvědčená, že zvládnu všechno – rodinu i kariéru. Ale realita byla jiná. Po narození Aničky a později Matýska jsem se na chvíli vzdala práce. Jenže s každým dnem na mateřské jsem cítila, jak se ve mně něco dusí. Touha tvořit, být užitečná i mimo domov, mě spalovala.

Když jsem se po pěti letech vrátila do práce jako projektová manažerka v jedné pražské firmě, byla jsem šťastná. Práce mě naplňovala a konečně jsem měla pocit, že jsem zase sama sebou. Jenže doma to začalo skřípat.

Tomáš byl zpočátku pyšný. „Moje žena je šikovná,“ chlubil se kolegům. Ale když přišly přesčasy, služební cesty a večery strávené nad notebookem, jeho úsměv mizel. „Zase nejsi doma,“ vyčítal mi často.

Děti si zvykly na babičku, která je vyzvedávala ze školky. Matýsek mi jednou řekl: „Mami, proč jsi pořád v práci? Já chci, abys byla doma.“ To mě bodlo u srdce víc než Tomášovy výčitky.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s maminkou. „Kačko,“ začala opatrně, „já tě chápu. Ale když jsi byla malá, taky jsem musela volit mezi prací a tebou. A nikdy jsem toho nelitovala.“

„Ale mami,“ namítla jsem zoufale, „doba je jiná! Dneska už nemusíme volit jen jedno nebo druhé.“

Maminka se usmála smutně. „Možná ne, ale někdy si to okolí myslí.“

V práci na mě tlačili s novým projektem. Šéfová Jana byla nekompromisní: „Potřebuju tě tady naplno. Pokud to nezvládáš skloubit s rodinou, musíš si vybrat.“

Byla jsem v pasti. Doma ultimátum od Tomáše, v práci tlak od Jany. Připadala jsem si jako hadrová panenka, kterou každý tahá na svou stranu.

Jednou večer Tomáš bouchl dveřmi a odešel do hospody. Seděla jsem v obýváku a dívala se na fotky z dovolené v Krkonoších. Byli jsme tam všichni šťastní – smáli jsme se, hráli si s dětmi na louce. Kde se to všechno pokazilo?

Když se Tomáš vrátil, byl cítit pivem a oči měl zarudlé.

„Víš co?“ řekl tiše. „Já už takhle nemůžu dál. Buď budeš s námi, nebo… nebo půjdu pryč.“

Rozplakala jsem se. „Tohle není fér! Proč musím vždycky volit já? Proč nemůžeš být pyšný na to, co dělám?“

Tomáš mlčel.

Další dny byly tiché a napjaté. Děti cítily napětí a Anička se mě ptala: „Mami, ty s tátou už nejste kamarádi?“

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Kateřino, musíte si ujasnit priority. Ale hlavně – musíte být spokojená sama se sebou.“

Jednoho rána jsem seděla v tramvaji cestou do práce a dívala se z okna na šedivou Prahu. Přemýšlela jsem: Co když přijdu o všechno? O práci i o rodinu?

Večer jsem si sedla s Tomášem ke stolu.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem.

„Já už nemám sílu se hádat,“ povzdechl si.

„Nechci tě ztratit,“ řekla jsem upřímně. „Ale nechci ztratit ani sebe.“

Dlouho mlčel.

„Co kdybychom zkusili kompromis? Můžu zkusit částečný úvazek… nebo home office pár dní v týdnu.“

Tomáš pokrčil rameny: „Nevím… Ale aspoň něco.“

Začali jsme hledat řešení – nebylo to jednoduché. Musela jsem ustoupit v práci i doma. Ale poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili bez křiku.

Dnes už vím, že dokonalost neexistuje. Každý den balancuji mezi rodinou a prací – někdy padám na jednu stranu víc než na druhou. Ale už nejsem hadrová panenka.

Někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Je možné mít všechno? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?