Když děda přišel bydlet k nám: Láska, konflikty a tajemství v malém bytě

„Proč musíš pořád tak mlaskat, dědo?“ vyhrkla jsem, aniž bych se snažila skrýt podráždění. Bylo to už potřetí ten den, co jsem slyšela, jak děda Bohumil s hlasitým mlaskáním srká polévku. Seděli jsme v naší miniaturní kuchyni, kde se stůl dotýkal lednice a židle byly tak blízko u sebe, že když někdo vstal, musel ostatní poprosit, aby se posunuli.

Děda se na mě podíval přes brýle a jen pokrčil rameny. „Tak jsem zvyklej. Celý život jsem jedl sám. Nikdo mi do toho nekecal.“

Můj muž Petr se snažil situaci odlehčit: „Tati, nech ji být. Je to pro nás všechny nové.“

Ale já už byla unavená. Bylo to pět měsíců, co se Bohumil nastěhoval k nám poté, co mu zemřela žena a on zůstal sám v paneláku na Proseku. První dny byly plné soucitu a snahy mu pomoci, ale jak týdny plynuly, začala jsem cítit, jak se naše malá domácnost dusí pod tíhou nevyřčených slov a starých křivd.

Nejhorší byly večery. Děda si pouštěl rádio tak nahlas, že jsem přes něj neslyšela ani vlastní myšlenky. Petr byl v práci dlouho do noci a já zůstávala doma s naším synem Kubou a dědou, který měl potřebu komentovat všechno – od toho, jak vařím guláš, až po to, jak Kuba drží tužku.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a tiše brečela. Slyšela jsem za sebou kroky. „Lucko?“ ozval se Petr tiše. „Já vím, že je to těžký. Ale on nemá nikoho jinýho.“

„A co my? My už nejsme rodina?“ vyjela jsem na něj. „Všechno se točí jen kolem něj! Já už nemůžu.“

Petr mě objal a chvíli jsme mlčeli. Pak mi řekl: „Víš, když jsem byl malej a máma byla v nemocnici, táta mě vodil každý den do školy. Nikdy mi neřekl, že mě má rád, ale vždycky tam byl. Možná neumí říkat věci nahlas…“

Další den ráno jsem našla dědu v obýváku, jak si prohlíží staré fotky. Sedla jsem si vedle něj. „To je tvoje svatba?“ zeptala jsem se.

Přikývl a dlouho mlčel. Pak najednou řekl: „Myslel jsem, že budu mít klidný stáří. Ale všechno je jinak.“

„To my taky,“ odpověděla jsem upřímně.

Začali jsme spolu víc mluvit. O jeho dětství v Hradci Králové, o tom, jak přišel do Prahy za prací v ČKD, o tom, jak poznal babičku na tancovačce v Dejvicích. Najednou jsem v něm neviděla jen protivného starce, ale člověka s příběhem.

Jednou večer přišel Kuba domů uplakaný – pohádal se ve škole s kamarádem. Děda si ho posadil na klín a začal mu vyprávět o svém nejlepším kamarádovi Frantovi z dětství, jak se taky pohádali kvůli holce a pak spolu zase hráli fotbal. Kuba se rozesmál a já poprvé za dlouhou dobu cítila vděčnost.

Ale nebylo to vždycky růžové. Jednou jsem přišla domů a slyšela hádku mezi Petrem a dědou.

„Tati, proč jsi nikdy neřekl mámě pravdu?“

„O čem to mluvíš?“

„O tom dopise! Vím o něm. Máma ho našla těsně před smrtí.“

Zůstala jsem stát ve dveřích jako přimražená. Děda zbledl.

„To není tvoje věc,“ procedil mezi zuby.

Petr byl vzteklý: „Celý život jsi před námi něco tajil! Kvůli tomu jsme byli doma pořád napjatí!“

Děda se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděla toho tvrdého chlapa brečet.

Večer jsme seděli všichni u stolu a mlčeli. Nakonec děda řekl: „Byl jsem zbabělec. Měl jsem vaší mámě říct pravdu o té ženě z práce… Ale bál jsem se.“

Bylo to jako by spadla nějaká zeď mezi námi. Petr mu odpustil až po několika týdnech, ale od té doby byl děda jiný – pokornější, otevřenější.

Když po pěti měsících dostal místo v domově seniorů na Chodově, bylo mi najednou smutno. Všichni jsme plakali – i Kuba.

Teď sedím v našem tichém bytě a přemýšlím: Proč je někdy tak těžké říct pravdu těm nejbližším? A proč si uvědomíme hodnotu rodiny až ve chvíli, kdy ji máme na dosah ruky – nebo když ji ztrácíme?