Proč teď? Když kariéra je na prvním místě…

„Mami, prosím tě, neřeš to pořád dokola,“ ozval se Petr podrážděně, když jsem se už poněkolikáté zeptala, kdo dnes vyzvedne malého Filípka ze školky. „Máme s Janou oba důležitou poradu, přijde chůva.“ Jeho hlas byl unavený, ale neústupný. Seděla jsem v kuchyni, ruce sevřené kolem hrnku s kávou, a cítila, jak mi v hrudi narůstá tíseň.

Když mi před rokem Petr oznámil, že čekají s Janou dítě, měla jsem slzy v očích – štěstím i obavami. Znala jsem jejich životní tempo: práce od rána do večera, víkendy plné pracovních emailů a telefonátů. Jana je právnička v prestižní kanceláři na Pankráci, Petr vede IT oddělení v bance na Smíchově. Oba jsou mladí, úspěšní a ambiciózní. Ale kde je v tom všem místo pro dítě?

„Mami, dneska opravdu nemůžeme,“ zopakoval Petr a já slyšela v jeho hlase napětí. „Chůva je spolehlivá, Filípek ji má rád.“

„Ale Petře,“ snažila jsem se ovládnout třesoucí se hlas, „proč jste si pořizovali dítě právě teď? Vždyť jste pořád v práci. Vnoučka vídám víc já než vy.“

Petr mlčel. V telefonu bylo ticho, které mě bodalo do srdce. Vzpomněla jsem si na své vlastní mateřství – na to, jak jsem s ním byla doma tři roky, jak jsme spolu pekli bábovku a chodili krmit kachny na Hostivařskou přehradu. Byli jsme chudí, ale šťastní.

Dnes je všechno jinak. Děti mají všechno – kromě času svých rodičů.

Když jsem se naposledy stavila u nich doma na Vinohradech, Filípek seděl na zemi s tabletem a chůva Lucie mu připravovala svačinu. Jana přišla domů až po sedmé večer, unavená, s kruhy pod očima. „Mami, promiň, dneska to bylo peklo,“ řekla mi a políbila mě na tvář. Filípek se k ní rozběhl, ale ona ho jen krátce pohladila po vlasech a šla si nalít sklenku vína.

„Jani,“ zkusila jsem opatrně, „nechcete si někdy udělat volný víkend? Zajet třeba na chalupu? Jen vy tři?“

Jana se smutně usmála. „To by bylo krásné, ale teď to prostě nejde. Mám rozjetý velký případ a Petr má uzávěrku.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jejich priority jsou jinde. Ale proč tedy to dítě? Proč přivádět na svět nového člověka, když mu nemůžete dát svůj čas a lásku?

Jednou večer jsem seděla s manželem Karlem u televize a nemohla jsem to v sobě dusit. „Karle, já tomu nerozumím. Proč mají děti dneska děti? Jen aby měli všechno – školku s angličtinou, drahé hračky a tablety? Kde je ta rodina?“

Karel jen pokrčil rameny. „Doba je jiná, Hanko. My jsme taky dělali chyby. Třeba to takhle prostě musí být.“

Ale já to nedokážu přijmout.

Jednoho dne mi volala Lucie – chůva. „Paní Nováková, Filípek má horečku a rodiče jsou oba na služební cestě. Můžete přijet?“ Srdce mi poskočilo úzkostí i radostí zároveň – konečně budu potřebná.

Přijela jsem do bytu a našla Filípka v posteli s červenými tvářemi. Sedla jsem si k němu a hladila ho po vlasech. „Babičko, kdy přijde maminka?“ zeptal se tiše.

„Brzy, zlatíčko,“ zalhala jsem. Věděla jsem ale, že Jana přijede nejdřív za dva dny.

Celou noc jsem u něj seděla a přemýšlela o tom, co je vlastně v životě důležité. Peníze? Úspěch? Nebo chvíle strávené s těmi, které milujeme?

Ráno mi Jana volala: „Mami, děkuju ti moc. Opravdu si toho vážím.“ Její hlas zněl unaveně a provinile.

„Jani,“ řekla jsem tiše, „Filípek tě potřebuje víc než cokoliv jiného.“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho.

Od té doby se snažím být tu pro Filípka co nejvíc. Ale stále mě trápí otázka: Proč si mladí lidé pořizují děti ve chvíli, kdy jim nemohou dát to nejcennější – svůj čas a lásku? Je opravdu kariéra důležitější než rodina?

Možná jsem staromódní. Možná jen nerozumím dnešní době. Ale když vidím smutné oči svého vnuka a slyším jeho tiché „kdy přijde maminka?“, ptám se sama sebe: Co je vlastně v životě nejdůležitější? A opravdu to dnešní mladí vědí?