Dům za domem, srdce za srdcem: Můj život mezi kufry a touhou po domově

„Tati, proč jsi nám nikdy neřekl, že jsi byl na Štědrý den sám?“ vyštěkla na mě jednou večer Jana, nejstarší dcera, když jsme seděli u jejího nového stolu v bytě na Vinohradech. V tu chvíli jsem měl pocit, že mě někdo polil ledovou vodou. Místo radosti z jejího nového domova jsem cítil jen tíhu vlastního selhání.

Celý život jsem pracoval v Německu, Rakousku, později i v Norsku. Každý měsíc jsem posílal peníze domů – na školné, na kroužky, na lepší život. Když jsem po letech konečně koupil Janě byt v Praze, Petrovi v Brně a Lucii v Plzni, myslel jsem, že jsem splnil svou otcovskou povinnost. Jenže teď, když sedím mezi jejich novými zdmi, cítím se jako cizinec.

„Tati, vždyť jsi nám dal všechno,“ řekl Petr, když viděl můj výraz. „Ale nikdy jsi tu nebyl.“ Jeho slova mě bodla do srdce. Vzpomněl jsem si na všechny ty večery v cizích ubytovnách, kde jsem si ohříval polévku z pytlíku a díval se na fotky dětí na starém mobilu. Vždycky jsem si říkal: Ještě pár let a budu doma. Jenže domov se mi mezitím rozpadl pod rukama.

Lucie, nejmladší, se mi jednou svěřila: „Víš, tati, já jsem tě vždycky obdivovala. Ale taky jsem ti to měla za zlé. Když mi bylo patnáct a máma mi řekla, že zase odjíždíš na půl roku do Osla, brečela jsem celou noc.“ Mlčel jsem. Co na to říct? Že jsem neměl na výběr? Že jsem chtěl jen to nejlepší? Že mě to taky bolelo?

Moje žena Alena mi často psala dlouhé e-maily: „Děti tě potřebují. Já tě potřebuju.“ Odpovídal jsem stručně: „Ještě rok. Pak už budu doma.“ Ale rok se změnil ve dva, dva v pět… A najednou byly děti dospělé a já měl klíče od tří krásných bytů – a žádný vlastní domov.

Jednoho dne mi Jana zavolala: „Tati, pojď k nám na večeři. Chci ti něco říct.“ Seděli jsme u stolu a ona najednou začala plakat: „Já ti nikdy neřekla děkuju. Vždycky jsem ti vyčítala, že jsi pryč. Ale teď mám vlastní dítě a chápu tě líp.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomil jsem si, že všechny ty roky dřiny nebyly zbytečné – ale taky že peníze nikdy nenahradí objetí nebo společné Vánoce.

Začal jsem jezdit za dětmi častěji. S Petrem jsme chodili na pivo do jeho oblíbené hospody v Brně. S Lucií jsme pekli bábovku a povídali si dlouho do noci. S Janou jsme jezdili s kočárkem po Riegrových sadech a já jí vyprávěl o svých snech i strachu z osamění.

Jednou večer jsme seděli všichni čtyři u stolu v mém malém podnájmu na Smíchově. Alena už s námi nebyla – rozvedli jsme se před lety, když už to dál nešlo. Ale děti přišly. Přinesly mi domácí koláč a smály se mým starým historkám z fabriky v Linci.

„Tati,“ řekla Lucie tiše, „my víme, že jsi to dělal pro nás. Ale příště… buď radši s námi.“

Zůstal jsem sedět a díval se na své tři dospělé děti. Každé má svůj byt, svůj život – ale přesto přišly ke mně domů. Do mého malého pokoje s výhledem na tramvajovou trať.

A tehdy mi došlo: Domov není adresa ani počet metrů čtverečních. Domov je tam, kde jsou ti, které milujeme – i když jsme je někdy ztratili nebo zklamali.

Teď už nepracuju v zahraničí. Jsem doma – i když nemám vlastní dům. Mám místo v jejich srdcích.

A někdy si říkám: Co je vlastně víc? Dům z cihel nebo domov v srdci dítěte? Co byste udělali vy?