Poslední písnička pro Aničku: Příběh jedné rodiny a nejtěžšího rozhodnutí
„Jano, už je čas.“ Hlas sestřičky Aleny mě vytrhl z bezedné tmy, ve které jsem poslední hodiny přežívala. Seděla jsem na tvrdé židli u postýlky naší Aničky, která vypadala, jako by jen spala. Její drobné ruce ležely bez pohnutí na dece s medvídky, které jí babička ušila k druhým narozeninám. Vedle mě stál můj muž Petr, oči zarudlé, ruce sevřené v pěst. Nikdy jsem ho neviděla tak zlomeného.
„Mami, zazpíváš mi?“ ozývalo se mi v hlavě, jako by to bylo včera. Anička milovala, když jsem jí zpívala „Skákal pes“ nebo „Prší, prší“. Teď už ale nezazpívá nikdo. Jen my jí můžeme dát poslední písničku na cestu.
„Můžeme začít,“ řekla Alena tiše a pohladila mě po rameni. Do pokoje vstoupily další sestřičky a lékařka doktorka Procházková. Všichni měli na sobě modré pláště a v očích smutek, který se nedal skrýt. Věděli jsme, že za chvíli přijde tým z transplantačního centra.
Petr mě vzal za ruku. „Jano, je to správné. Pomůžeme dalším dětem. Anička by to tak chtěla.“
Chtěla? Byla ještě tak malá. Nikdy nepoznala školku, nikdy neochutnala zmrzlinu na pouti v Kolíně, nikdy neviděla moře. Ale její srdíčko může bít dál v jiném tělíčku.
Začala jsem zpívat tiše, roztřeseným hlasem: „Skákal pes přes oves…“ Přidaly se sestřičky, jedna po druhé. Celý pokoj naplnila melodie, která se mísila s mým pláčem. Petr se rozbrečel nahlas. Nikdy jsem ho neslyšela tak zoufale volat Aniččino jméno.
Vzpomínky se mi míhaly před očima – první krůčky v našem panelákovém bytě na Proseku, jak poprvé řekla „máma“, jak se smála, když jsme jí foukali bubliny na dětském hřišti. A teď tu leží nehybná, napojená na hadičky a přístroje.
„Jste si jistí?“ zeptala se doktorka Procházková naposledy. „Můžeme ještě…“
Petr přikývl. „Ano.“
Podepsali jsme papíry. Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva udržela pero. Věděla jsem ale, že tohle je poslední věc, kterou pro Aničku můžu udělat.
Když ji odváželi na sál, běžela jsem za nosítky a šeptala: „Neboj se, holčičko moje. Jsi moje sluníčko.“
Zůstali jsme s Petrem sami v prázdném pokoji. Ticho bylo ohlušující. Petr seděl zhroucený na židli a já jen zírala do zdi. V hlavě mi zněla slova písničky: „Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko…“
Za dva dny nám volali z transplantačního centra. Srdce dostala tříletá holčička z Brna, játra chlapeček z Ostravy. Plíce a ledviny pomohly dalším dětem. Každý orgán znamenal nový život.
Ale co náš život? Jak máme žít dál? Každý den jsem chodila do Aniččina pokojíčku a hladila její plyšového králíčka. Petr začal chodit do práce dřív než obvykle, aby nemusel být doma. Já jsem nemohla spát – pořád jsem slyšela Aniččin smích a viděla její oči.
Jednou večer přišel Petr domů a řekl: „Jano, musíme to říct rodičům.“
„Co jim máme říct? Že jsme dali Aničku pryč?“ vyjela jsem na něj.
„Ne! Že jsme jí dali smysl… že její život měl smysl.“
Rozplakala jsem se mu na rameni. „Já nevím, jestli to zvládnu.“
Za pár týdnů nám přišel anonymní dopis od rodičů jedné z dětí: „Děkujeme za dar života. Vaše holčička žije dál v našem synovi.“
Poprvé od té doby jsem pocítila něco jako úlevu. Možná opravdu žije dál – v jiných rodinách, v jiných dětech.
Ale bolest nezmizela. Každý den je těžký boj – s výčitkami svědomí, s prázdnotou doma i s pohledy lidí na ulici, kteří nevědí, co jsme prožili.
Někdy si říkám: Udělali bychom to znovu? Bylo to správné? A hlavně – jak dlouho ještě vydržím žít bez svého sluníčka?
Možná právě proto tohle píšu – abych se zeptala vás ostatních: Co byste udělali vy? Dá se vůbec najít útěcha v tom největším smutku?