Rozvod nestačil: Jak mě bývalý manžel a tchyně chtěli připravit o syna

„Mami, proč mi táta říká, že už tě nemám poslouchat?“ slova mého osmiletého syna Filipa mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem věděla, že rozvod s Petrem nebyl konec, ale teprve začátek války, kterou jsem si nikdy nepřála vést.

Petr byl vždycky typický český chlap – navenek klidný, doma ale všechno muselo být po jeho. Jeho matka, paní Novotná, bydlela o patro výš a nikdy nezapomněla připomenout, že tenhle byt je „jejich rodinný“. Když jsme se s Petrem hádali, vždycky stála za ním. „Lucie, měla bys být vděčná, že tě Petr vůbec vzal,“ říkávala mi do očí. Po deseti letech manželství jsem už neměla sílu bojovat. Rozvod byl vysvobozením – aspoň jsem si to myslela.

Jenže Petr a jeho matka se nehodlali vzdát. Filip k nim chodil na víkendy a vracel se domů s novými otázkami. „Mami, proč jsi odešla od táty? Táta říká, že jsi sobecká.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že dospělí mají někdy problémy, které děti nemohou pochopit. Ale jak vysvětlit osmiletému klukovi, že jeho táta a babička lžou?

Když jsem začala chodit s Honzou, kolegou z práce, situace se ještě zhoršila. Petr zuřil. „Tohle dítě nebude vyrůstat s cizím chlapem!“ křičel na mě přes telefon. Paní Novotná mi volala večer co večer: „Lucie, jestli Honzu ještě jednou pustíš k Filipovi, uvidíš, co se stane.“

Jednou jsem přišla pro Filipa k Petrovi a slyšela jsem je za dveřmi. „Maminka už tě má ráda míň, protože má toho nového pána,“ šeptala mu paní Novotná. Filip seděl na gauči, oči plné slz. Vešla jsem dovnitř a poprvé v životě na ni zakřičela: „Dost! Tohle už nikdy nedělejte!“ Petr mě vyhodil z bytu a Filip musel zůstat přes noc.

Začala jsem mít strach. Každý telefonát od Petra nebo jeho matky byl jako další rána do zad. Filip byl zmatený, uzavíral se do sebe. Honza se snažil pomoct – bral nás na výlety do Stromovky, koupil Filipovi stavebnici Lega. Ale Filip byl pořád smutný. „Mami, já nevím, koho mám poslouchat,“ šeptal mi jednou večer před spaním.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Musíte Filipovi ukázat, že ho milujete bez podmínek,“ radila mi. Každý večer jsem mu četla pohádky, povídali jsme si o škole i o tom, co ho trápí. Jednou mi řekl: „Mami, já bych chtěl, abychom byli zase všichni spolu.“ Srdce mi puklo.

Jednoho dne mi přišel dopis od soudu – Petr žádal o svěření Filipa do své péče. Prý nejsem schopná mu zajistit stabilní prostředí a vystavuji ho „nepřiměřenému vlivu cizí osoby“. Rozklepala jsem se. Honza mě objal: „Nenecháme si ho vzít.“

Soudní tahanice trvaly měsíce. Petr i jeho matka vypovídali proti mně. Paní Novotná tvrdila, že Filipa zanedbávám a že Honza je „pochybný element“. Já jsem před soudem brečela: „Nikdy bych syna neopustila.“ Soudkyně byla přísná: „Musíte spolupracovat v zájmu dítěte.“

Filip byl uprostřed toho všeho. Jednou mi řekl: „Mami, babička říkala, že když budu hodný, budu moct bydlet u nich.“ Cítila jsem bezmoc i vztek. V noci jsem nemohla spát – co když ho opravdu ztratím?

Jednoho dne přišel Filip ze školy s poznámkou – prý je poslední dobou neklidný a nesoustředěný. Zavolala mi třídní učitelka: „Paní Novotná byla u nás ve škole a chtěla vědět, jestli Filip může přestoupit jinam.“ To už bylo moc.

Sehnala jsem právničku a začala bojovat. Sháněla jsem svědky – sousedku Martinu, která viděla, jak paní Novotná tahá Filipa za ruku a křičí na něj před domem; učitelku ze školky; kamarádku z práce. Honza byl pořád se mnou.

Soud nakonec rozhodl – Filip zůstane u mě. Petr dostal jasně stanovený styk a paní Novotná zákaz kontaktu bez mého souhlasu. Když jsem to Filipovi řekla, objal mě a poprvé po dlouhé době se usmál.

Dnes už je to dva roky od té doby. S Honzou jsme si našli nový byt v Modřanech a Filip má svůj pokoj plný hraček i knížek. Občas se ještě ptá na tátu nebo babičku – nebráním mu v tom. Ale už ví, že domov je tam, kde je láska.

Někdy večer přemýšlím: Proč musí být rozvod taková válka? Proč dospělí zapomínají na to nejdůležitější – na děti? Co byste udělali vy na mém místě?