Stín viny: Příběh Tomáše a Marka z jihočeské vesnice
„Tomáši, proč jsi to udělal?“ ozvalo se za mnou, když jsem stál na zápraží naší staré chalupy a díval se do tmy, která padala na rybník za stodolou. Marek stál ve dveřích, ruce zaťaté v pěst, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce roztrhne. Všechno, co mělo být jen obyčejným letním víkendem na venkově, se během pár hodin změnilo v noční můru.
Začalo to nevinně. Přijeli jsme s Markem na chalupu po dlouhé době. Oba jsme potřebovali vypnout – já po rozvodu, on po těžkém období v práci. Chalupa u Třeboně byla vždycky naše útočiště. Máma tu trávila léta, táta tu postavil každý trám vlastníma rukama. Jenže letos bylo něco jinak. Už když jsme přijížděli, soused Karel na nás koukal zpod čepice s výrazem, který říkal: „Zase ti Pražáci.“
Večer jsme seděli u ohně a Marek otevřel pivo. „Pamatuješ, jak jsme tu jako kluci chytali ryby?“ zeptal se a já přikývl. „Teď už je všechno jinak,“ dodal tiše. Cítil jsem v jeho hlase smutek i vztek. Věděl jsem proč – před dvěma lety jsme se pohádali kvůli dědictví po rodičích. Já chtěl chalupu prodat, on ji chtěl zachovat. Od té doby mezi námi viselo napětí.
Ráno nás probudil křik z dvora. Sousedka paní Novotná běžela k plotu a volala: „Kdo mi zničil záhon? To je už potřetí!“ Marek vyběhl ven a začal se s ní hádat. Slyšel jsem každé slovo: „To my nebyli! Možná váš pes!“ Ona mu skočila do řeči: „Váš Tomáš tu byl večer u plotu!“ Zrudl jsem vzteky i studem. Večer jsem šel opravdu k plotu – chtěl jsem si jen zapálit cigaretu a být chvíli sám. Ale záhon jsem neviděl.
Celá vesnice začala šuškat. U obchodu mě zastavila paní Hrdličková: „Tomáši, slyšela jsem, že jsi prý něco provedl Novotným.“ Cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek. Všichni tu znají každého a pomluvy se šíří rychleji než požár v suchém lese.
Marek byl naštvaný. „Kvůli tobě máme zase ostudu! Proč jsi tam lezl?“ vyčetl mi večer u stolu. „Jen jsem potřeboval chvíli klidu! Ty nikdy nepochopíš, co prožívám,“ vybuchl jsem. Slova padala jako kameny a mezi námi rostla zeď.
Druhý den ráno jsme našli na dveřích vzkaz: „Vraťte se do Prahy! Tady vás nikdo nechce.“ Marek byl bledý jako stěna. „Tohle už je moc,“ řekl tiše. Chtěl odjet hned, ale já trval na tom, že zůstanu a všechno vysvětlím.
Šel jsem za paní Novotnou. Stála u rozrytého záhonu a plakala. „Víte, já… já bych nikdy nic takového neudělal,“ začal jsem opatrně. „Možná to byl někdo jiný… nebo nějaké zvíře.“ Podívala se na mě s nedůvěrou: „Vy Pražáci si myslíte, že vám všechno projde.“
Večer přišel Karel s lahví slivovice a sedl si k nám na zápraží. „Kluci, tady to není jako ve městě,“ začal pomalu. „Tady si lidi pamatujou každou křivdu.“ Marek mlčel a já cítil, jak se mi svírá hrdlo.
Noc byla dlouhá. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel o všem, co se stalo – o hádkách s Markem, o tom, jak jsme si byli kdysi blízcí, o tom, jak nás rozdělují malichernosti i staré rány. Ráno jsem šel k rybníku a našel tam stopy – malé tlapky vedoucí od lesa k záhonu paní Novotné. Byly to liščí stopy.
Běžel jsem za ní a ukázal jí je. Nejdřív mi nevěřila, ale pak přišel i Karel a potvrdil: „Liška tu řádí už týden.“ Paní Novotná se rozplakala znovu – tentokrát úlevou.
Vesnice si začala šeptat nové historky – tentokrát o lišce a o tom, jak jsme byli neprávem obviněni. Marek mi podal ruku: „Promiň mi ty výčitky.“ Objali jsme se poprvé po letech.
Ale stejně ve mně zůstala pachuť – jak snadno se dá člověk odsoudit jen kvůli starým sporům a předsudkům? Jak málo někdy stačí k tomu, aby se z blízkých lidí stali cizinci?
Možná bych měl být vděčný za tohle prozření… Ale ptám se vás: Známe opravdu ty, které milujeme? Nebo jen věříme tomu, co chceme vidět?