Když mi chtěli vzít jméno i syna: Příběh o boji za vlastní důstojnost

„Nemáš právo dál nosit naše jméno! A už vůbec ne náš vnuk!“ křičela na mě paní Novotná, tchyně, zatímco v obýváku duněly její podpatky o parkety. Držela jsem v náručí svého pětiletého syna Honzíka a cítila, jak se mi třesou ruce. V tu chvíli jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Byla jsem vdaná za Petra osm let. Osm let, během kterých jsem se snažila být tou nejlepší manželkou a matkou podle představ jeho rodiny. Všechno muselo být podle nich: jak vařím svíčkovou, jak skládám ručníky, jak vychovávám Honzíka. Nikdy jsem nebyla dost dobrá. Ale až do dnešního dne jsem si myslela, že aspoň moje mateřství mi nikdo nevezme.

„Jitko, prosím tě, uklidni se,“ snažil se Petr tiše zasáhnout, ale jeho matka ho zpražila pohledem. „Ty mlč! Kdybys měl páteř, už dávno bys tu ženskou vyhodil!“

Stála jsem tam, s hlavou sklopenou, a v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty večery, kdy jsem plakala do polštáře. Kdy jsem si říkala, že to vydržím kvůli Honzíkovi. Ale teď mi chtěli vzít i jeho. A moje jméno? To jediné, co mi po těch letech zůstalo.

„Jitko,“ obrátila se ke mně tchyně s ledovým klidem, „po rozvodu si vezmeš zpátky svoje dívčí jméno. Novotná už nejsi a nikdy nebudeš. A Honzík zůstane u nás. Ty mu nemáš co nabídnout.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem nechtěla být ta tichá, poslušná snacha. „Tohle je můj syn! A já mám stejné právo na jeho příjmení jako vy všichni!“ vykřikla jsem a poprvé v životě se jí podívala zpříma do očí.

Petr stál mezi námi jako stín. Nikdy nebyl schopen postavit se své matce. Vždycky byl ten hodný synáček, který radši utekl do práce nebo na fotbal s kamarády, než aby řešil naše problémy. A teď? Teď mě nechal stát samotnou proti celé jeho rodině.

Následující týdny byly peklo. Tchyně volala každý den a vyhrožovala mi právníky. Petr podal žádost o rozvod a já musela hledat advokátku. Moje vlastní rodina mi říkala, ať to nechám být, že je lepší ustoupit kvůli klidu dítěte. Ale já už nemohla dál ustupovat.

Jednoho večera jsem seděla s Honzíkem v jeho pokojíčku a on se mě zeptal: „Maminko, proč babička říká, že už nebudeme Novotní?“ Polkla jsem slzy a pohladila ho po vlasech. „Protože babička má někdy pocit, že když něco řekne nahlas, tak to bude pravda. Ale ty jsi můj syn a vždycky budeš.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu slyší. Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsem se ztrácela sama sobě ve snaze být dokonalá pro někoho jiného. Jak jsem zapomněla na své vlastní sny a potřeby.

Soudní tahanice byly vyčerpávající. Tchyně přinesla svědectví sousedky, že prý Honzík u mě doma pláče a je zanedbávaný. Petr mlčel nebo souhlasil s matkou. Já musela dokazovat, že jsem dobrá matka – před cizími lidmi v talárech, kteří mě nikdy neviděli objímat svého syna před spaním.

Jednou večer mi zavolala kamarádka Lenka: „Jitko, nesmíš to vzdát! Kolik žen už tohle zažilo? Kolik z nás si nechalo všechno vzít jen proto, že jsme se bály být samy?“ Její slova mi dala sílu bojovat dál.

Přišel den rozsudku. Seděla jsem na lavici vedle své advokátky a držela v ruce Honzíkův plyšový medvídek. Soudkyně přečetla rozhodnutí: Honzík zůstane u mě a příjmení si můžu ponechat do doby, než se sama rozhodnu jinak. Tchyně se rozplakala vzteky a Petr jen tiše odešel ze soudní síně.

Když jsme s Honzíkem přišli domů do našeho malého bytu na Jižním Městě, objali jsme se tak pevně, až jsme oba brečeli radostí i úlevou. V ten moment jsem věděla, že všechno to utrpení stálo za to.

Dnes už je Honzík větší a často se mě ptá na naše příjmení i na tátu. Snažím se mu vysvětlit, že jméno je jen slovo – ale rodina je to, co máme v srdci.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik žen ještě musí projít tímhle peklem? Proč je pořád tak těžké být slyšet a bránit si vlastní důstojnost? Co byste udělali vy na mém místě?