Můj syn chce oženit se sousedkou, ale já to nedokážu přijmout

„Mami, já si ji vezmu. Miluju ji. Ať už si o tom myslíš cokoliv.“ Matěj stál ve dveřích kuchyně, oči zarudlé, hlas pevný. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. Všechno ve mně křičelo, abych ho zastavila, ale slova mi uvízla v krku.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít dítě. Roky jsme s Karlem zkoušeli všechno možné – lékaře, bylinky od paní Novotné z vedlejší vesnice, modlitby v kostele. Když jsem v devětatřiceti zjistila, že čekám Matěje, brečela jsem štěstím i strachem zároveň. On byl náš zázrak. Všechno jsme mu dali – lásku, čas, bezpečí. Možná až moc.

Matěj vyrostl v citlivého kluka. Vždycky byl spíš samotář, ale s Lucií ze sousedství si rozuměl od dětství. Hrávali si na zahradě, stavěli bunkry z dek a větví, smáli se tak nahlas, že to slyšela celá ulice. Když byli starší, začali spolu chodit do kina a na koncerty. Bylo to roztomilé… dokud jsem si nevšimla, jak moc se na ni upíná.

Lucie byla jiná než ostatní dívky. Tichá, uzavřená, s očima plnýma smutku. Její matka, paní Dvořáková, byla často pryč a otec… radši nemluvím. Slyšela jsem křik přes plot, někdy i pláč. Snažila jsem se Lucii pomáhat – pozvala ji na oběd, koupila jí nové boty na tělocvik. Ale nikdy jsem jí nedokázala otevřít dveře úplně.

Jednoho večera jsem zaslechla hádku mezi Matějem a Karlem. „Tati, proč ti to tak vadí? Lucie je hodná! Nikdy by mi neublížila!“ Karel jen mlčel a pak odešel do garáže. Já seděla v obýváku a cítila se jako zrádce. Věděla jsem něco, co Matěj netušil – něco, co by mohlo všechno změnit.

Před lety mi paní Dvořáková v slzách řekla: „Prosím vás, kdyby se něco stalo… postarejte se o Lucii.“ Tehdy jsem nevěděla proč. Později jsem zjistila pravdu – Luciin otec nebyl jejím biologickým otcem. Její matka měla krátký románek s mužem z města… s mým bratrem Petrem. Nikdo kromě mě a paní Dvořákové to nevěděl.

To znamenalo jediné: Matěj a Lucie jsou bratranci.

Každý den jsem bojovala sama se sebou. Mám jim to říct? Zničit jejich štěstí? Nebo mlčet a doufat, že se nikdy nic nedozví? Když mi Matěj oznámil zásnuby, svět se mi zhroutil.

„Mami, proč jsi taková? Proč mi to nechceš přát?“ ptal se mě zoufale u večeře.

„Matěji… jsou věci, které nevíš,“ začala jsem opatrně.

„Co tím myslíš? Že Lucie není dost dobrá? Že je chudá? Nebo že má divnou rodinu?“ křičel na mě a já cítila jeho bolest.

Karel jen seděl a mlčel. Vždycky byl spíš tichý typ – všechno dusil v sobě. Po večeři za mnou přišel do ložnice.

„Musíš mu to říct,“ šeptal. „Jinak si to nikdy neodpustíš.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo žít s tímto tajemstvím dál. Ale pak jsem si vzpomněla na slib daný paní Dvořákové – chránit Lucii za každou cenu.

Druhý den ráno jsem Matěje poprosila, aby šel se mnou na procházku do lesa. Mlčeli jsme dlouho. Nakonec jsem zastavila u starého dubu a řekla mu pravdu.

„Matěji… Lucie je tvoje sestřenice. Její biologický otec je můj bratr Petr.“

Díval se na mě nechápavě.

„To není možné… Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

Slzy mu tekly po tváři a já ho chtěla obejmout, ale ucukl.

„Zničila jsi mi život,“ zašeptal a utekl pryč.

Doma bylo ticho jako v hrobě. Karel mě objal a já brečela do jeho košile.

Dny plynuly a Matěj se mi vyhýbal. Lucie přišla jednou ke dveřím – oči červené od pláče.

„Proč jste nám to udělali?“ ptala se tiše.

Nevěděla jsem co říct.

Teď sedím v prázdném domě a přemýšlím: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla mlčet a nechat je být šťastní? Co byste udělali vy na mém místě?