„Moje Snacha Rozhodla, že Eliška Bude Hlídání Natálky: Ani Jakub Nechápe, Proč Je to Špatně“

Když moje snacha Gabriela oznámila, že Eliška, moje 14letá vnučka, bude zodpovědná za hlídání své mladší sestry Natálky, cítila jsem, jak se mi v žaludku tvoří uzel. Věděla jsem, že to není správné. Eliška je chytrá, ambiciózní teenagerka se svými vlastními sny a povinnostmi. Neměla by být zatěžována úkolem starat se o svou 4letou sestru každý den po škole.

Ten den si pamatuji živě. Bylo slunečné nedělní odpoledne a všichni jsme se sešli na rodinném grilování u Jakuba a Gabriely doma. Děti si hrály na zahradě a dospělí si povídali kolem grilu. Gabriela jen tak mimochodem zmínila svůj nový plán, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Eliška bude od teď hlídat Natálku po škole,“ řekla, když obracela burger. „Ušetříme tak hodně na nákladech za školku.“

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Podívala jsem se na Jakuba, očekávajíc, že bude protestovat, ale on jen přikývl na souhlas. Rozhodla jsem se promluvit.

„Gabrielo, Jakube, nemyslíte, že je to pro Elišku hodně zodpovědnosti? Má své vlastní školní povinnosti a aktivity, na které by se měla soustředit.“

Gabrielin úsměv zmizel a podívala se na mě tvrdým pohledem. „Mami, Eliška to zvládne. Je dobré, aby se naučila zodpovědnosti.“

Jakub se přidal, „Jo, mami. Eliška je na svůj věk zralá. Zvládne to.“

Viděla jsem, že jsem v menšině, ale nemohla jsem to nechat být. „Ale co Eliščiny vlastní potřeby? Měla by se soustředit na své studium a užívat si své dospívání, ne se starat o Natálku.“

Gabrielina tvář zrudla vztekem. „Mami, tohle je naše rozhodnutí. Eliška je naše dcera a my víme, co je pro ni nejlepší.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Nechtěla jsem způsobit scénu, ale nemohla jsem mlčet. „Myslím, že je to vůči Elišce nespravedlivé. Zaslouží si mít svůj vlastní čas a prostor.“

Jakub mi položil ruku na rameno. „Mami, vážíme si tvého zájmu, ale tohle je naše rodina a musíme dělat to, co je pro nás nejlepší.“

Věděla jsem, že jsem prohrála bitvu. Od toho dne jsem se v jejich očích stala padouchem. Gabriela se mnou sotva mluvila a Jakub se tomuto tématu vyhýbal. Eliška na druhou stranu vypadala, že se trápí. Byla stále unavená, její známky začaly klesat a musela opustit fotbalový tým, který tak milovala.

Jednoho večera se mi Eliška svěřila. „Babi, mám Natálku ráda, ale mám pocit, že už nemám žádný čas pro sebe. Jsem pořád tak unavená a nestíhám školní práci.“

Srdce mi pro ni pukalo. „Eliško, mluvila jsi s rodiči o tom, jak se cítíš?“

Zavrtěla hlavou. „Neposlouchají. Myslí si, že jsem jen líná.“

Pevně jsem ji objala. „Je mi to moc líto, zlatíčko. Přála bych si, abych mohla udělat víc.“

Jak měsíce plynuly, situace se jen zhoršovala. Eliška se stávala více uzavřenou a její kdysi jasný duch jako by pohasl. Snažila jsem se znovu mluvit s Jakubem a Gabrielou, ale bylo to marné. Byli přesvědčeni, že dělají správnou věc.

Jednoho dne přišla Eliška domů s poznámkou od učitele. Propadala v několika předmětech a hrozilo jí, že nepostoupí do dalšího ročníku. Jakub a Gabriela byli rozzuření, ale místo aby pochopili kořen problému, obvinili Elišku, že se dostatečně nesnaží.

Cítila jsem se bezmocná. Chtěla jsem Elišku ochránit, ale měla jsem svázané ruce. Mohla jsem jen sledovat, jak mé vnučce mizí dětství, zatížené povinnostmi, které jí nikdy neměly připadnout.

Na konci nebylo žádné šťastné rozuzlení. Eliška nadále bojovala a propast mezi mnou a rodinou mého syna se stále zvětšovala. Mohla jsem jen doufat, že jednoho dne uvidí škody, které napáchali, a uvědomí si, že děti by měly být dětmi, osvobozené od tíhy dospělých povinností.