Mezi dvěma světy: Když práce a rodina táhnou za opačné konce

„Mami, prosím tě, nemohla bys mi zítra pohlídat Filípka? Mám důležitou poradu v práci a školka má zavřeno.“ Moje slova visí ve vzduchu jako těžký závoj. Maminka se na mě dívá přes brýle, její pohled je tvrdý a neústupný. „Petro, už jsem ti říkala, že mám své plány. Nejsem tvoje chůva. Musíš si to zařídit sama.“

V tu chvíli mám pocit, že se mi hroutí svět. V hlavě mi hučí, v očích mě pálí slzy, které se snažím zadržet. Filípek si hraje na koberci s autíčky a nic netuší. Proč je to tak těžké? Proč nemůžu mít aspoň trochu podpory od vlastní mámy? Všichni kolem mě mají babičky, které ochotně hlídají vnoučata, pečou buchty a vyprávějí pohádky. Jen já jsem pořád sama.

Cestou domů tlačím kočárek a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. V práci na mě tlačí šéfová, která nemá pochopení pro žádné „mateřské výmluvy“. „Petro, buď tady, nebo si najdi jinou práci,“ řekla mi naposledy, když jsem přišla pozdě kvůli Filípkově horečce. Můj muž Tomáš pracuje dlouhé směny v nemocnici a domů chodí unavený. „Promiň, dneska fakt nemůžu,“ říká mi často, když ho prosím o pomoc. Všechno je na mně.

Večer sedím u stolu s hlavou v dlaních. Filípek už spí a já se snažím najít řešení. Volám kamarádce Lence. „Lenko, nevíš o nějaké spolehlivé paní na hlídání? Já už fakt nevím, co dělat.“ Lenka povzdechne: „Petro, zkusím se poptat, ale víš, jak to je… Každý má svých starostí dost.“

Další den ráno stojím před školkou s Filípkem za ruku a cítím se jako nejhorší matka na světě. Ostatní maminky se smějí a povídají si o tom, jak jim babičky pomáhají. Já jen tiše závidím. Když přijdu do práce, šéfová na mě hned vyštěkne: „Petro, kde jste byla včera? Máme skluz!“ Skloním hlavu a polykám slzy. Nikdo nevidí, jak moc se snažím.

Odpoledne jdu za maminkou znovu. „Mami, prosím tě…“ Začne mě přerušovat: „Petro, já už jsem ti řekla, že mám svůj život! Chodím na jógu, mám klub čtenářek… Nemůžu pořád sedět doma s dítětem.“

„Ale mami, vždyť je to jen občas! Já už fakt nevím, co mám dělat…“ hlas se mi třese.

„Petro, ty jsi si dítě pořídila, tak se o něj starej! Já jsem tě taky zvládla bez pomoci.“

Zůstanu stát v předsíni jako opařená. Cítím vztek i zoufalství zároveň. Proč je ke mně tak tvrdá? Vždyť jsem její dcera! Vždyť Filípek je její vnuk!

Doma se snažím být veselá kvůli Filípkovi. Hrajeme si s kostkami a stavíme věž až ke stropu. Ale uvnitř mě všechno bolí. Večer Tomáš přijde domů pozdě a unavený padne na gauč. „Jak bylo?“ ptám se tiše.

„Hrozný den… Dva akutní případy za sebou. Promiň, Petro, dneska fakt nic nezvládnu.“

Sednu si vedle něj a chvíli mlčíme. Pak mu povím o mamince. Tomáš jen pokrčí rameny: „Tvoje máma byla vždycky svá… Ale třeba časem změní názor.“

Další dny jsou jako přes kopírák. Ráno stres, přes den práce, odpoledne honička pro Filípka do školky, večer domácnost. Jsem vyčerpaná. Začínám být protivná i na Filípka – stačí maličkost a vybuchnu. Pak mě hned hryže svědomí.

Jednou večer sedíme s Tomášem u stolu a já už to nevydržím: „Já už nemůžu! Připadám si jako špatná matka i dcera zároveň. Máma mi nepomůže, v práci mě dusí… Co mám dělat?“

Tomáš mě obejme: „Petro, nejsi špatná matka. Děláš maximum.“

Ale já tomu nevěřím.

Jednoho dne přijdu pro Filípka do školky a učitelka mi říká: „Paní Novotná, Filípek je poslední dobou smutný. Ptá se po vás i po babičce.“ To mě dorazí. Doma si sednu k Filípkovi: „Filípku, proč jsi smutný?“

„Maminko, proč babička nechce být s námi?“ ptá se tiše.

Nevím co říct. Jen ho obejmu a brečím s ním.

Začínám přemýšlet o tom, jestli bych neměla změnit práci nebo aspoň zkrátit úvazek. Ale peníze potřebujeme – hypotéka na byt v Praze není malá a všechno zdražuje.

Jednoho dne mi volá Lenka: „Petro! Znám jednu paní na hlídání – paní Hanu z našeho domu. Je moc milá a má zkušenosti.“

Setkám se s paní Hanou a hned si padneme do oka. Filípek ji má rád a já konečně cítím úlevu. Ale pořád mě tíží vztah s mámou.

Jednou večer jí volám naposledy: „Mami… Chci ti jen říct, že tě chápu. Máš svůj život a já ti ho nechci brát. Ale mrzí mě to kvůli Filípkovi – moc by tě potřeboval.“

Na druhém konci je ticho.

„Petro… možná jsem byla moc tvrdá,“ řekne nakonec maminka tiše.

Nevím, jestli se něco změní. Ale aspoň jsme si to řekly.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné být dobrou matkou i dcerou zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?